Výsledky hledání
Vyhledávaný výraz:
👉acc6.top👈 购买 ChatGPT 帐户
Tadeusz Dąbrowský: To, co chápeme, chápeme každý svým způsobem
Viki Shock: Tulák Charlie, to byl podle mě opravdu frajer!
Filip Topol: Nebe je zatažený
Hauserová: Feminismus chápu jako svobodu žen i mužů
Sylva Fischerová: Slovo má charakter a hledí na nás
Gaye Boralioglu: Nad světem bdí především otázky charakteru
Jáchym Topol: Já jsem přepisoval ty kapitoly třicetkrát, padesátkrát
30. den MAČ 2023: Nina Lykkeová a Vasilios Chaleplis a Vojtěch Beránek
Miroslav Kusý: Kto sa raz upísal Charte, upísal sa na celý život
Giorgi Zurab Kekelidze: Špatné chápání rovnosti pohlaví je sovětský výrobek
Jáchym Topol: Pár zajímavých textů určitě vzniklo alespoň v částečné nepříčetnosti…
Charkovská škola fotografie stavěla na alternativní estetice v době, která alternativám nepřála
Jáchym Topol: No a pak nastane čas bušení do stroje. A pak škrtání a přehazování a přepisování…
Arnošt Goldflam: Když něco chceme, nemůžeme to chtít od Prahy...
Petra Soukupová: Nepíšu o šťastných lidech, ačkoli bezpochyby nějací jsou
Shota Iatashvili: To je chemie, ne erotika
Zita Izsó: Snažím se napsat ne to, co chci, ale to, co vidím
Pavel Brycz: Teď si užívám luxusu, že píšu to, co chci
Petr Hruška: Tuzemské literatuře chybí pozornost k tomu, co je blízko
MAČ 2025, den devátý: Ahmedur Tutul Chowdhury a Tomáš Forró
Teťana Maljarčuk: Psát několik dní, pak to všechno spálit chlastem
Maryna Hrymyč: Niekto ma chce vyhnať z tohto miesta
Ivan Landsmann: Nejsi ty nějaký chytrý...
David Zábranský: Jakmile se kdokoli chopí klávesnice, v tu chvíli k někomu mluví
Chung Ming-tao, Li Ang a Čchen S’-chung zvou na MAČ 2024. Poslední dva z Prahy
Jón Gnarr: Chci být součástí té surrealistické revoluce, která je tolik potřeba
Bernardeta Babáková: Ten angrešt už navždycky bude chutnat jako popel
Dominik Bárt: Chceme to dělat po svém, prostě jenom ,dělat dobře‘
Slavný dramatik a prozaik mění svůj styl. Dějiny píše ten, kdo chce zvítězit.
Balla: Tlusté romány píšou ti, co se chtějí literaturou uživit
MAČ 2023 je tady. Den první. Lars Saabye Christensen a Jaroslav Rudiš
Poezie umí život chválit i hanět. Když skočíš, tak už musíš letět
Hana Roguljič: Chytré telefony a výkonnější počítače nežijí vedle nás, ale s námi
Karel Škrabal: Duní země pod kopyty stád, já chci jen tebe milovat
Adéla Knapová: Chleba z minového pole i chutě Moravy...
Bianka Rolando: Poezie je pro mě oblast mlčení, chtěla bych se spíše za text schovat
Den šestadvacátý: znovunalezená chuť svobody
Anna Mrozinská: Už by se chlastat nemělo…
Dora Kaprálová: Rychlé psaní, narcistní exhibice a převleky plné cynismu to není můj svět
Saygin Ersin: Vůně chleba nevyvolává vášně
Petr Minařík: Odešel Alexander Chelidze
MAČ 2017: Když manželky chystají zradu
David Zábranský: Co jsem zažíval jako chodec v Bratislavě
Stein Torleif Bjella: Nikdy není pozdě změnit život, něčeho dosáhnout
Zuzana Říhová: Chci, aby metafora byla přesná
Podcast MAČ 2020: Endre Kukorelly a Petr Chudožilov
Den plnoletosti: Pracovala na hlase, kterým chtěla básnit příště...
Gábor Kálmán: Nesnáším léto, jsem chladný maniak
Vratislav Brabenec: Dokázat si najít chvíli na lenošení
Helga Flatlandová: Každý chce domů, nikdo zpátky
Oya Baydar : Chtěli jsme svět, kde spolu lidé žijí ve spravedlnosti
Čchen S’-chung: Nepřipadalo v úvahu, aby muži nosili dlouhé vlasy…
Fríða Ísberg: V jistou chvílí je třeba básně nechat zatuhnout
Mirka Ábelová: Mirka, kterou bych chtěla být a nikdy nebudu
Bohuslav Vaněk-Úvalský: Jsem autor, píšu si, co chci!
Po chvíli pozorování myšlenka každé napsané věty vyčichne
Horváth: Lidé nechtějí být nezávislými občany, ale chtějí zůstat vazaly
„Chci malovat slovy. Nad jednou větou přemýšlím i tři dny“
Sigrún Pálsdóttir: Většina spisovatelů chce sedět doma a psát
Christophe Van Gerrewey: Psaní není snazší, když čtete spoustu románů
Stanislava Chrobáková Repar: Kebysme vedeli, čo nás trápi, netrápili bysme sa
Simona Monyová: Muži je budou chtít stále opečovávat a nabízet jim rámě
Auður Ava Ólafsdóttir: Pokud chcete napsat román o životě, mluvíte o smrti
Beso Chvedelidze: Nepál je čerpací stanice, do níž vstoupíte jako do čisté energie
Ostap Drozdov: Chceme-li Putinovi co nejvíce ublížit, musíme se vzdát Krymu
Anna Luňáková: Básně jsou dobrým úložištěm pro jakoukoliv chvíli
Petr Minařík: Na MAČ nemusí chodit jen dobře připravení čtenáři
Oya Baydar: Chtěli jsme svět, ve kterém lidé žijí ve spravedlnosti
M. Seppola Simonsen: Chci cítit klid, ke kterému se zvířata probouzejí
Rosa Montero: Vydělávat si na živobytí psaním knih je obrovská chyba
Milan Ohnisko: Na stará kolena chci obstát sám před sebou...
Marián Hatala : Nech chlieb pečie pekár a auto reparuje automechanik
Tereza Boučková: Kdo se zabývá psaním, ten ví, že je to boj
Şebnem İşigüzel : Nacházíme útěchu ve virtuálním světě. Šedesátá léta měla jinou chuť
Dora Kaprálová: Není na tom nic ujetého, na tom technu, na té lásce
Tone Škrjanec: Teď je tak krátké a minulost i budoucnost tak obrovské
Poslední den MAČ 2023: Stein Torleif Bjella a autoři čtou ze svých rukopisů
Ruské prázdniny, místo pro samotu i strach. Prázdninové chvíle nad soutokem
Jón Gnarr: Nechci být prezidentem, chci psát a být součástí surrealistické revoluce
Klemen Pisk: Nechci opěvovat vlastní existenci, chci se distancovat od reality
Bergur Ebbi: I když je umělá inteligence stále inteligentnější, chybí jí estetika a pocit prostoru
Ivan Štrpka: Myslím na to v samotnom tekutom skupenstve tohto „písomyslenia“
Petr Minařík: Letošní ročník bude asi klidnější
Pál Závada: Chceme, aby vzniklo něco, co převýší pouhou sumu zapsaných slov
Pavel Kohout: Zbaviv svůj život zlořádu, chci řádně dožít zbytek
Každý chce domů, nikdo zpátky. Jak nás dokáže odcizit bolest? O knize Helgy Flatlandové
Tereza Semotamová: Je to o migrantech a vykořenění
Den jedenadvacátý: Co je třeba k tomu, aby se dav snížil k násilí
Nedim Gürsel: Navzdory tomu, že řadu let žiji v Paříži, píšu stále turecky
Monika Kompaníková: „Každý den mi chybí dvacet hodin, abych všechno stihla“
Petr Chudožilov: V pohádce můžete říkat věci, které by dospělý čtenář nespolkl
Sylwie Chutnik: Když jde o revoluce, nehodlám ani o milimetr měnit svůj životní sty
Pavol Rankov: Autoři, kteří si myslí, že žijí v zajímavých časech a chtějí je zachytit, jsou směšní
Hana Lundiaková: Chodívali jsme na smeťáky, skákat na panelech, na stohy slámy, procházeli zbořené stavby...
Svatava Antošová: Toulám se a nestačím zírat
Marek Torčík: Zvítězit a prohrát v literatuře nejde, není to soutěž
Vratislav Kadlec: Těch knížek a toho psaní je vlastně trochu moc
Tomáš Míka: Koronavirové období jsem přežil
Maja Vidmar: Musíme tvořit z toho, co jsme…
Den devětadvacátý: "Nepochybuji o tom, že to „pak“ vůbec nebylo dobré..."
Tomáš Janovic: Paradoxom je už len to, že ho znárodnili ako komunistu...
Marek Toman: Rešerše byly vykonány i nohama
Ota Filip: Člověk v tom strachu zachraňuje co se dá…
Þórdís Helgadóttir: Dostanu se na dva měsíce do Kafkova domu
Oleksandr Irvanec: To, že píšu krásné lyrické básně, ví ten, kdo to vědět potřebuje
Jan Škrob: Nikdo nevěděl, že to takhle dopadne
Zurab Rthveliašvili: Dvě hlavní postavy dnešního světa chtějí návrat ke starým pořádkům
Pavel Tomeš: Zní to trapně, laskavý humor, ale i vtip umí literaturu
Oksana Zabužko: Spisovatelé jsou určeni k tomu, aby hráli roli „morálních autorit“
Çiler İlhan: V Turecku je to velká výzva být žena
Mária Ferenčuhová: Z hlediska věčnosti je jedno, jestli v tomto světě, s tímto tělem...
Pavla Horáková: Svět je plný zázraků, a čím méně o tom pochybuju, tím víc jich zažívám
Weronika Gogola: Nejhorší je být malou holkou. Život malého chlapce je mnohem lehčí
Jaromír Konečný: Při sledování revoluce mě chytla nostalgie a začal jsem zase psát povídky
Sofija Andruchovyč: Lidé na Ukrajině víc čtou a chodí na literární akce.. Jsou v lepší kondici
Simon Stranger: Zpočátku jsem se nemohl přimet k tomu, abych uvěřil, že je ten příběh pravdivý
Třináctý den: Muž toužící, muž zpochybňovaný, muž zpupný a směšný
Jan Folný: Muž toužící, muž zpochybňovaný, muž zpupný a směšný
Patrik Linhart: A to není málo
Petr Stančík: Začíná mi to tu teď normalizaci silně připomínat
Jana Beňová: Snažím se zůstat na tomhle světě, nechce se mi na ten druhý
Tarik Tufan: Najít znovu to, co se vytrácí, když člověk ve svém životě znejistí
Jaromír Typlt: Je to absurdní doba, která přinesla zapomnění
Den první. Festivalový koráb vyplul na měsíční plavbu. Tomáš Přidal rozdal i tisky kreseb
Karol Sidon: Kdybych byl Sváťa Karásek, tak bych to zpíval
Tomáš Vůjtek: Jak jsme vyhnali Němce a jak jsme se s tím smířili
Petr Placák: Čím víc toho lidé mají, tím jsou nespokojenější a ustrašenější
Petr Veselý: Sakralita je skryta v tom nejvšednějším
Bergþóra Snæbjörnsdóttir: Tělo si toho dost pamatuje
Ľubomír Feldek: Umelec tu nie je na to, aby sa ľutoval, ale aby tvoril
Pavel Tomeš: Mám dost divokou fantazii a podléhám dennímu snění
Cosmin Perţa: Nejde o to reprodukovat realitu v měřítku 1 : 1, protože to je nemožné
MAČ 2018 opouští také Ostravu: tureckého hosta doprovodí Eva Turnová
Leonid Dranko-Maisyuk: Co je to Puškin?
Podcast MAČ 2020: Andrea Tompa a Zdeněk Volf
MAČ 2025, den 25: Touhfat Mouhtare a Vladimír Morávek
Petr Borkovec: Idylický venkovský ráz Mokropes mě pokaždé zaskočí
Po nějaké době uvidíte, jak je to jednoduché
Tatiana Țîbuleac: Dělám to, čeho je skutečně zapotřebí?
Bianca Bellová: Modřiny a cepování vypovídá spíše o tom, že si vzaly kretény...
Marek Vadas: Hodně energie věnujeme tomu, abychom měli peníze navíc
Bianca Bellová: Musíme to tady společně nějak přečkat a vzájemně se podpírat
Petra Hůlová: Moje máma mě přemlouvala, ať to nevydám, že si tím zničím pověst
Norský konec MAČ 2023 zařídil písničkář i novinky z rukopisů
Lluís-Anton Baulenas: Píšu o tom, jak čelit životu
Dato Turashvili : Knize se nic nevyrovná v tom, jak umí nasytit ducha lidské bytosti
Zuska Kepplová: Aby som lepšie rozumela tomu, ako píšem, potrebujem sústavu zrkadiel
Nikola Šuhaj lhář, podvodník a zloděj aneb Příběh lásky, směšnosti a touhy
Sjón: Realismus islandského spisovatele je ten magický
Krisztina Tóthová: A co se skrývá kdesi v hloubce, to by mohl prozradit jedině Krteček…
Iveta Gibová : Cynismus postávám brání v tom, aby se zblíznily
David Zábranský: Ve dvaceti člověk musí být levičák, pak z toho vyroste, jak se říká
Jakub Juhás: Periférií, ktoré sledujem a po ktorých sa pohybujem, je mnoho
Margo Rejmer: Je to dílo představivosti, ale také proces porozumění
Fredrik Brattberg: Jak herci, tak diváci vědí, že je to podruhé
Lucie Faulerová: Čekám, jestli mě to zavede dál
Dušan Taragel: Spisovatelia si môžu sami za to, že sú ohrozeným druhom
Den desátý. Festivalový program roste: Etela Farkašová a Andrea Vatulíková & Tomáš Hrubiš
Marek Šindelka : Když někdo mluví o pravdě a lásce, může to taky myslet vážně
Tomasz Różycki: V poezii se slova musí bránit, ale i hrát a zpívat
MAČ 2024: Tolik taiwanských literátů střední Evropa ještě nezažila
Jaroslav Rudiš: Zachycuji tenhle svět v téhle době… aneb Amerika
Den sedmadvacátý: Dlouhé kapitoly se střídají s těmi krátkými...
Tomáš Zmeškal: Nezajímalo mě psát román ve velké tradici 19. století
Martin Švanda: Ono si to řekne samo
Hana Lundiaková: Kanceláře jsou ghettem, kdo by to byl řekl?
Ľubomír Feldek: Básníci to je samé já, já, já…
Turnová, Krchovský: I když to vypadá, že spolu nesouvisíme, máme hodně společného
Jan Maksymiuk: To nejzajímavější si matka vzala s sebou navždy…
Petr Čichoň: Když se nepovede báseň, nikomu to nevadí
Jiří Sádlo: Asi se na to štěstí ani nesmí moc myslet
Den sedmadvacátý: Ten kraj je můj rodný, nikdo mi jej neodpáře
Pavel Trtílek: V jednu dobu to byl Ionesco nebo Becket
Mila Haugová: Autorské čítanie transformuje to neviditeľné do viditeľného
Andraž Polič: Ženská moc je to, co poslední civilizace ignorovaly
Karel Steigerwald : „Myslím si, že nás to čeká zas.“
Ignacio Vidal-Folch: Realita je projekcí touhy, která se zakládá na událostech
Murat Özyaşar: Táta byl muž. Řekl, že tento svět nepřežije
Václav Kostelanski: Psal jsem, jak mi to přišlo do hlavy — a hotovo
Vít Slíva: Čteme si se studenty to, co zrovna považuju za mocné
Ján Púček: Neviem si predstaviť, že by som to robil nejako inak
Pelin Özer: Jsi tak ošklivý, tak moc tě miluji
Zarafest: Pořadatelé tentokrát slibují opulentní hostinu....
Olga Stehlíková: To, co je jiné, není nutně špatné
Podcast MAČ 2020: Benedek Totth a Jiří Sádlo
Osamělí běžci startují v Brně, Jaguáří techno dozní ve Lvově
Lale Müldür. Píšu spontánně a zvuk i obsah jsou jedno a to samé
Tomáš Přidal nechává setnout jahody gilotinou a vánoční stromek zase vykouřit jointa
Ivana Dobrakovová: Nejako ma to celé príliš zraňuje
Stopy nevedou k sebepoznání, dům i člověk jsou totiž někde jinde
Stanislav Rakús: Považujem literatúru a text za médium na tichý príjem
Hnát Daněk: Takzvanými proudy vědomí stvářena celistvost
Oleksandr Klymenko: Když kráčíte po ulici a střídáte levou nohu s pravou, také Vám to nevadí
Den osmadvacátý: Lidskost se projevuje těmi nejpodivuhodnějšími způsoby
Válka, která změnila Rondo aneb Co to je válka?
Ján Litvák: Podľa mňa to už nikto nedokáže sledovať a objektívne hodnotiť
Dvanáctý den strhává masku civilizace aneb Střídání kulis tady a tam
Vigdis Hjorth: Nic jako neutrální pohled neexistuje... Fikce to odhaluje
Pelin Özer: Žijeme svůj příběh, sklízíme to, co zaséváme
Marian Palla: I Kdybych se nenarodil, stejně mi to nepomůže
Patrik Linhart: Někdo to dělá rád na záchodě… Odpovíte?
Arnošt Goldflam: Baví mě to střídání – psát, režírovat i hrát
Luděk Marks: Karel Hynek Mácha to byl underground!
Viktor Horváth: V režimu, jako byl ten socialistický, je vlastně každý dítě
Alena Zemančíková: Jenže některé věci jsou jako ten divoký vstavač
Podcast MAČ 2020: Ference Czinki a Miřenka Čechová
Marian Palla: Toto je zřejmě poslední vernisáž, na které můžu kouřit
Jurij Vynnyčuk: Potkal se Polák, Žid, Ukrajinec a Němec, bylo to ve Lvově…
Haydar Ergülen: Poezie je příliš krásná na to, aby byla výsadou básníků
Alexandra Salmela: Představovala jsem si to jako Hurvínek válku
Marin Mălaicu-Hondrari: Zpočátku to bylo docela těžké
Lenka Procházková: Paměť dnes začíná ztrácet a je to umělý výmaz paměti
Mým úkolem je spíše vyhazovat to, co píši, než jenom psát
Petr Borkovec: Osobitý styl, to je básnická cesta do pekla
Měsíc autorského čtení se loučí i ve Wroclavi: Olga Tokarczuk
Štěpán Rusín: „Je to Brno. Máloměsto. Božská prdel světa…“
Veronika Bendová: Když začínám psát, nevím, jak to skončí
17. den MAČ 2023: Erlend Wichne a Filip Klega, Eva Marie Růžena, Martin Dytko, Tomáš Štiler
Roman Honet: Teplo v ruce není baterkou, možná je to jizva, která je důležitá, ne paprsek světla
Pavel Trtílek: Brno dovede zaseknout drápy do člověka, kterej mu to dovolí
Tarık Tufa: Protože spolu lidé málo mluví, proto vlastně neví víc
Nevěřit nikomu nad třicet? – to dneska platí spíš opačně...
MAČ 2018. Nejen Turecko, ale také režisér Peter Krištúfek
Oya Baydar: Turecko je země zázraků, ale teď je mi z něj smutno
Tobiáš Jirous: Nechápal jsem, proč tstarší kluci zpívají o holkách ze školky
Ivan Binar: Tenkrát byl strach naším každodenním průvodcem… A bát se musíme i dnes
S omluvou Pavel Kohout... To píšu do každého svazku z padesátých let
Gabunia: Řekli mi, že ty texty nemají žádnou literární hodnotu
Peter Repka: Z odstupu sa na ten odchod pozerám ako na príchod
Jiří Hájíček: Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…
Hledání slepých míst má také smysl. Jaká je ta ukrajinská cesta?
Alexandra Salmela: O hrdinoch sa rozpráva stále, no – sú to skutočne hrdinovia?
Holman: Nevím, co to moravský národ je. Já Moravu vnímám zemsky
Jiří Stránský: Náš přístup k demokracii je zkažen těmi lety komunismu...
Jak to, že lidé, kteří odjeli transportem do neznáma, nikomu nechyběli
Psaní je životem pro dva lidi. Platí to pro umění i pro novinařinu?
Iskender Pala: Slíbil jsem, že vstoupím do snu, ale ten slib nespal
Jesús Ruiz Mantilla: To, že diktatura skončí, nebylo vůbec jasné
Ivan Motýl: Nějak mi přišlo trapné, aby vydával básně i další Motýl
Radka Denemarková: Ženy nemusí vždy stát ve druhé řadě, je to otázka lidských práv
Sedmnáctý den je na menu věda, fikce a environment a komik, který to občas myslí vážně
Tuna Kiremitçi: Bulharská angličtina a létající koberec & Witold Szabłowski: Turecko je jako přívoz
Petr Borkovec: Reagovat na to, co se děje, a přitom nepsat publicistickou poezii
Goldflam: „Nehledám, ono to často přichází samo, někdy neočekávaně, znenadání“
Ostrava bez literatury? To by byl její konec, tvrdí pořadatelé MAČe 2018
Luis Leante : Stačí si doma sednout a psát. Otázkou je, kdo to pak vydá...
Pětadvacátý den: Po bílém teroru měl být mír a klid. Co je ti vlastní, Jonáši?
Eva a Klára Pospíšilovy: Sexuální orientace není to jediné, co hrdinu definuje
Olga Tokarcuk: Ve světě existuje univerzalismus a možná i nějaký nadčasový stav
Emil Hakl: Co jsem měl udělat, to už jsem udělal, nebo spíš neudělal..
Loading...
