Lenka Procházková: Paměť dnes začíná ztrácet a je to umělý výmaz paměti

- Média - 04. 01. 22

Spisovatelka, scenáristka, autorka rozhlasových her a novinářka Lenka Procházková se narodila se v roce 1951 v Olomouci. Na pražské FF UK vystudovala teorii kultury. Za normalizace vykonávala podřadná manuální zaměstnání. Po roce 1989 se stala spisovatelkou z povolání.

Publikovala řadu knih – fejetony (Dopisy z Bamberka), povídky (Slepice v klubu), romány (Smolná kniha, Beránek). Vydala prózu Slunce v úplňku na téma mučednické smrti Jana Palacha. „Je to nejhlubší zážitek mého života, vzhledem k němu posuzuju to ostatní – když máte něco takového v sobě, je všechno snadnější… Ten příběh by měl zůstat v české paměti, zvláště když máme tak málo vlastních hrdinů a vzorů,“ říká autorka.

"Největší zázrak byl ten, když jsem si vymyslela situaci, kde Ježíš v hluboké depresi vyjede v člunu na rozbouřené jezero v Galilei. Učedníci ho hledají v druhém člunu a při té záchranné akci se jeden ten člun potopí. Když jsem pak ten román vydala a byla jsem pozvaná do Jeruzaléma na veletrh – knižní – tak jsem, samozřejmě, jela na výlet kolem Galilejského jezera a v těch místech, kde jsem ten člun potopila, nyní stojí muzeum, které je muzeem člunu, oni ten člun našli," napsala v lknize Viva la revolución!, která shrnuje třináct autorčiných dramat, jejichž spojnicí je právě revoluční výkřik vsazený do titulu

Publikovat začala už v samizdatu. „V samizdatu a v exilu vycházelo tolik nových českých próz a básní, že na četbu oficiálně vydávaných knih nebyl téměř čas. Připadalo mi důležité znát tvorbu hlavně těch současníků, co byli na stejné lodi,“ uvedla v rozhovoru pro Salon Práva. „Ale pochopitelně jsme měli radost, když některému „problematickému“ autorovi vyšla knížka oficiálně. To se týkalo hlavně Hrabala. Ze Slováků jsem v té době četla hlavně Rudolfa Slobodu, ten balancoval na hraně a jeho prózy byly fascinující a těšilo nás, že vycházejí oficiálně.“

Spisovatelka se věnovala i tématu Bíle hory a prohrané bitvy, která poznamenala dějiny země. „Na 300 let jsme se pak stali kolonií. To je něco o osudu. 90 procent národa byli protestanti, kteří pak byli násilně převedeni na katolicismus. Jsou to dějiny našeho národa, který to nevzdal a zachoval si jazyk, což je pro mě jako spisovatelku prvořadé, a zachoval si paměť. Jenže paměť dnes začíná ztrácet a je to umělý výmaz paměti. Umělci a pedagogové, ale také každý rodič je povinen tomu zabránit, protože to, že existuje Česká republika, není samozřejmé,“ řekla v České televizi.

V televizním rozhovoru odpovídala i na otázku: Takže jste optimistka? „Jsem. Co se týče národa českého, tak ano. Jsme bystří, pracovití, akorát že nám výsledky vždycky někdo vezme a dá si je do vlastních kapes.“