Jak to, že lidé, kteří odjeli transportem do neznáma, nikomu nechyběli

- Rozhovor 20 - 08. 10. 18

Alena Mornštajnová se narodila v roce 1963 ve Valašském Meziříčí, kde doposud i žije. Vystudovala angličtinu a češtinu na Ostravské univerzitě. Pracuje jako lektorka angličtiny a překladatelka. Vydala tři romány: Slepá mapa, 2013; Hotýlek, 2015; Hana, 2017 a knížku pro děti Strašidýlko Stráša (2018).

Na letošním Měsíci autorského čtení v Ostravě odpověděla na pár otázek Michaele Rožnovské, která se o festival a hlavně o autory letošní přehlídky ve Staré aréně starala.

„Když začínám psát, znám přibližně směr, kterým se bude příběh ubírat,“ říká. „Ale nikdy nevím úplně přesně, jakou cestou mě postavy k cíli dovedou. A to je na psaní to nejzajímavější. Jsem ráda, že pro mě psaní není povinnost nebo nutnost. Nevisí nade mnou hrozba termínů, a pokud bych se rozhodla, že psát nebudu, tak nemusím.“

Autorka úspěšného románu Hana vyrazila na říjnové turné po republice, ale její literární pouť skončí 27. listopadu v Berlíně. „Osud tří generací valašskomeziříčských Židů je tu popsán s bravurou, která vyráží dech. Stojí za ní svědomitá příprava, studium literatury, práce s prameny, rozhovory s pamětníky. Takhle se člověk připravuje na populárně-naučnou monografii; zúročit získané informace v románu a odolat přitom pokušení prodat na jeho stránkách všechnu objevenou faktografii vyžaduje ukázněného autora. Takového, který tři přečtené články z dobových novin shrne v jednoslovné replice vedlejší postavy. Přesně to autorka dělá a přesně to činí její román (Hana) dokonale životným a uvěřitelným,“ píší recenzenti.

Díky této knize se angličtinářka prosadila mezi nejpopulárnějšími českými prozaičkami. V rozhovoru s Radimem Kopáčem na stránkách Lidových Novin přiznala, že si musela od tohoto tématu odpočinout u knihy pro děti. „Psát pro děti jsem původně neměla v plánu. Při práci na románu Hana jsem ale musela přečíst hodně tíživých faktografických knih a vyslechnout mnohá smutná svědectví těch, kdo přežili. S trochou nadsázky říkám, že jsem si tehdy pokazila pohled na lidstvo. Začala jsem mít potíže se spaním, a tak jsem se pustila do vymýšlení knihy pro děti, abych se přivedla na jiné myšlenky...“

Z nabyté popularity je Mornštajnová stále v jistém slova smyslu nesvá. „Pokaždé když přijdu do knihkupectví, padne na mě děs z množství knih, které vycházejí. Stále mě nepřestává udivovat, že se mým prózám podařilo prorazit. Hana neměla větší marketingovou podporu než jiné tituly vydavatelství, ale lidé na sociálních sítích si o ní začali psát, a tím se dostala do širšího povědomí. Mám z toho samozřejmě radost a velkou radost mám i z kladných recenzí. Pořád se na poli literatury považuji za začátečníka,“ uvedla v rozhovoru.

Své zaujetí pro napsání románu vysvětlila takto: „Musela jsem si nutně položit otázku, jak je možné, že ti lidé, kteří jednoho zářijového dne odjeli transportem do neznáma, nikomu nechyběli. Začala jsem se o to téma zajímat víc, četla o rodinách a jejich smutných osudech. To nemůže nechat lhostejným nikoho.“

Loading...