David Zábranský je spisovatel, autor divadelních her a autor společenského, „angažovaného“ nebo i velikého „evropského“ románu Za Alpami (Větrné mlýny, 2017). V jistém smyslu mu zaručí literární nesmrtelnost, protože si jej nejen kritika, ale i čtenáři vykládají různě – tedy správně: každý po svém.

Spisovatelovy postoje jsou prostě nejen pouze originální, leč bytostně „svojské“. Před svým vystoupením na Měsíci autorského čtení v roce 2016 pro hostovský h7o například napsal, že předčítání knih před publikem považuje za nesmysl. „Na čtení nechodím, tu aktivitu v podstatě považuji za nesmysl. Poslední dobou jsem dokonce většinu svých čtení trávil tím, že jsem nebohým přítomným vysvětloval, proč jsou tahle čtení nesmysl. Zdálo se mi, že se dobře bavili…“

Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Samozřejmě, to by bylo hodně špatné, pokud by nemohl. Může žádat o granty (vyplňovat krásným jazykem žádosti), může psát reklamní slogany, psát dobré a čtené knihy… Těch způsobů, jak se uživit psaním a literaturou v širším slova smyslu, je i v Česku hodně, a když se na věc člověk podívá úplně střízlivě, tak jich asi v minulosti nikdy nebylo víc, pokud tedy nepočítáme píšící šlechtice nebo spisovatele, kteří se přisáli k nějaké Sidonii Nádherné. Stěžovat si by mi prostě v dnešní době přišlo nevkusné, pomatené. Až nám jednou na stolku s notebookem a se samovarem přistane raketa země-země, pak bych začal zvažovat dělání povyku. Pokud mám identifikovat problém, pak to není neuživení se, ale úroveň české literatury jako takové.

Potřebuje autor k psaní vědomí, že se jeho dílo dostane mezi lidi, že se bude číst?
Jazyk je principiálně formou komunikace a podle mě by šlo úspěšně rozvinout teorii, že každé psaní v sobě implicitně skrývá právě to vámi zmiňované vědomí, touhu být čten, vyslyšen, osvobozen. Takže… autor to vědomí prostě podle mě vždycky MÁ, i kdyby to mělo být jen úplně slabounké zbožné přání, třebas i podvědomé, a jestli k psaní to vědomí také „potřebuje“, čímž vy asi myslíte naději na vydání, to mi v téhle souvislosti přijde vlastně nedůležité. Jakmile se prostě kdokoli chopí klávesnice, v tu chvíli k někomu mluví, chce mluvit.

Je psaní komunikace?
Aha, vidíte… Ano. Nenapadá mě nic jiného, čím by psaní mohlo být více, bytostněji než komunikací.

Píše autor pro čtenáře, nebo víc pro sebe?
To je vlastně stále ta stejná otázka, jen atakovaná z několika směrů… Samomluva je onemocnění. Člověk je společenský tvor a jeho krásný jazyk mu často slouží ke stejným účelům, k jakým pávům slouží ocasní peří. Tohle roztahování peří je přitom tou nejsprostší úrovní „psaní pro druhé“, krom téhle roviny ale do hry vstupují i úrovně mnohem vyšší, jako touha podělit se o své vidění světa či o svá odhalení. Ale asi vím, co myslíte tím „psaním pro sebe“, v tomhle případě ale podle mě nejde o nic jiného než o ten nejvypjatější narcismus: autor, který takzvaně píše pro sebe, ve skutečnosti píše pro své klony, které touží vidět tam někde venku… I tohle je ve finále psaní pro druhé.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.