„Terezu Boučkovou každý zná a nemá smysl ji uvádět. Následující poznámky jsou pro toho jednoho z vás, který sem náhodou přišel. Tereza Boučková je prozaička, scénáristka, autorka publicistických článků a fejetonů. V roce 1990 získala Cenu Jiřího Ortena za knihu Indiánský běh. Pak následovalo několik kratších próz vygradovaných románem Rok Kohouta v roce 2008,“ představili na MAČi v roce 2015 v Brně tuto autorku.

„Jedním ze základních rysů psaní Terezy Boučkové je, že pro ni není nějaké zavinutí se do ulity, ale je to součást společenské diskuze... Poslední kniha, kterou napsala, je kniha próz z roku 2013 Šíleně smutné povídky,“ popsal literární teoretik a historik Tomáš Kubíček.

Autorka své literární portfolio od té doby doplnila ještě o román Život je nádherný (2016). Kubíček nabídl v Brně i vlastní analýzu autorčiny tvorby a používaného jazyka. Boučková na to s poděkováním zareagovala: „Něco jsem se dozvěděla, teď o tom budu doma přemejšlet.“

Prozaička dala divákům na výběr, zda má přečíst smutnou nebo veselejší povídku. „Já jsem si teda rovnou tu veselejší povídku našla, protože jsem si říkala, že v tomhle vedru se nemůžeme ještě trápit něčím,“ pronesla.

Přečetla povídku Olok, ve které muž vypráví o proměně své manželky čtyřicátnice ve fanatickou cyklistku a o snaze zachránit manželství. Druhá povídka nesla název Svatá Hana.

Tvůrčí krize

Jak vznikají texty psané specifickým konstatujícím jazykem? Vypadá to jednoduše. „Permanentně mezi každou knihou se nacházím v tvůrčí krizi. Toto jsou moje první povídky. Četla jsem nejlepší povídkáře, od kterých se dá učit, to byl Čechov a Maupassant. Stejně člověk nakonec nějak se musí dopracovat svýho tvaru. Já jsem nikdy nepřemýšlela o svým jazyku. Ale co já pokládám za důležitý, nebo pro mě důležitý, je moc věci neokecávat a snažit se vpravit do toho příběhu nějakou emoci,“ podělila se o svůj přístup. „Já vlastně nemůžu říct, jako jak píšu, protože já se s tím vlastně hrozně trápím a namáhám.“

„Já se nebráním zásahům, u kterých cítím, že jsou správně a že to tý věci prospěje. Takže nejsem takovej ten ješita, kterej si na text nedá šáhnout,“ vyjádřila se o svém přístupu k redakčním úpravám. „Prostě kdo trošku se zabývá psaním, tak ví, že je to takovej boj,“ dodala.

„Nic si nevymyslíte. Všechny příběhy už byly napsaný, všechny příběhy jsme prožili. Teď jde o to jenom napsat ho tak, aby to zajímalo ještě někoho jiného kromě autora,“ myslí si Boučková.

Co na nás Tereza Boučková chystá? „Nechci o tom mluvit. Myslím si, že když autor začne vyprávět o tom, co chystá, jaký to bude a tak, tak si zadělává na problém. Já si na něj zadělám ráda až potom, až tu knížku případně napíšu a vydám.“

„Já jsem tu svoji jedinou literární cenu dostala už před čtvrtstoletím. Kritika mě sice chválí, ale jinak mi to moc jako nedává tady ta společnost najevo. Státní ne, já bych chtěla ještě nějakou jinou literární cenu,“ zatoužila nahlas Boučková.

Střípky z Terezy Boučkové... - „Myslela jsem si, že zkusím napsat úplně fabulovaný román, ale nejde mi to.“ - „Ale něco mě asi nutí ještě nějakej příběh dopovědět. Ale nevím, jestli se mi to podaří, protože jsem pořád strašně kritická vůči tomu, co píšu.“ - „Já si myslím, že nikdo nikomu nemá říkat, co má psát. Každej stejně píše, co potřebuje, co chce, co si myslí, že je důležitý.“ - „Programově se snažím i ve svých prózách, které jsou z mého života, nestát na ničí straně a nechat čtenáře, ať si sám vybere, co by rád. Ať to pocítí, ať se rozhodne, ať si něco myslí. Ať je to on, kdo si udělá ten závěr. Já to nemám ráda, když se to všechno předestře a uzavře...“ - „Někdy si říkám, že bych měla bejt cyklistka, která přiveze domů jenom máslo. Ale pak to nevydržím a dělám knedlíky...“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.