Veronika Bendová: Když začínám psát, nevím, jak to skončí

- MAČ 2020 - 30. 09. 20

Veronika Bendová se narodila v roce 1974 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vydala dvě prózy: Nonstop Eufrat (2012) a Vytěženej kraj (2019). 

 O její poslední knize publicista Jan M. Heller napsal: „Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci, drsných lokalit‘ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.“ 

 Novinka vypráví příběh výzkumníků filmových lokací Huga a Ireny, kteří pátrají po unikátním místu v severních Čechách. Kniha Veroniky Bendové se dostala na seznam nejlepších knih roku 2019 serveru iLiteratura.cz s označením „pro otrlá srdce“. 

 „Protože mi nakonec trvalo pět let, než jsem knihu dokončila, neplánovaně se do ní dostala druhá rovina vytěžování krajiny pro potřeby filmu a televize, kterou jsem původně nezamýšlela,“ uvedla absolventka scenáristiky a dramaturgie na FAMU pro stanici Vltava. „Realita mi začala vstupovat do fiktivního světa, tak jsem ji tam musela začlenit.“ 

 Knihu nezamýšlela jako předlohu pro film. „Scénář je přeci jen jiný druh práce. Stavíte ho jako dům, potřebuje mít nakreslené plány, zvažovat různé roviny. Je to někdy až inženýrská práce, do které vám obvykle mluví spousta lidí a která vyžaduje správný fortel, zatímco kniha mi dává větší svobodu – když ji začínám psát, nevím, jak skončí,“ řekla autorka. 

 „Je pravda, že jednotlivé scény si obvykle filmově představuju, ale nenapadlo mě, že by z toho mohl vzniknout skutečný film. Nejspíš by to ani nebyl moc dobrý film vzhledem k tomu, že se v knize hodně mluví o věcech, které ve filmu neukážete, protože už nejsou – ať už jde o historii míst, kudy hlavní postavy projíždějí, nebo o vztah, který spolu kdysi Irena a Hugo měli.“ 

V knize popisuje i vztah obou hlavních postav. „Přemýšlela jsem, co může lidi rozdělit tak, že i po letech je mezi nimi pořád něco živého. Někdy se člověk od druhého odtrhne, protože nemůže něco snést, ale citové podhoubí tam pořád zůstává,“ říká spisovatelka. 

„Do stejné řeky samozřejmě vstoupit nejde, jak ostatně říká přísloví, ale někdy jsou lidé v určité životní fázi nezralí a sama znám i takové, kteří po letech zpětně považují svůj první rozchod za nesmysl,“ popsala autorka. 

Loading...