Petra Hůlová: Moje máma mě přemlouvala, ať to nevydám, že si tím zničím pověst

- Próza - 24. 01. 20

Představitelka mladší generace české prózy Petra Hůlová debutovala románem Paměť mojí babičce (2003), získala za něj Magnesii literu pro objev roku. S novelou Umělohmotný třípokoj (2006) uspěla v Ceně Jiřího Ortena, román Stanice Tajga (2008) jí vynesl Cenu Josefa Škvoreckého, ale tím zdaleka není výčet jejích děl úplný.

Věnuje se také divadlu, přispívá do časopisu RESPEKT a zapojila se do provozování kavárny. „Vždycky mi přišlo trapný psát o sobě, vždycky sem od toho co nejvíc zdrhala. Myslím, že často autoři začínaj tak, že prostě píšou o sobě a pak se od toho oprošťujou. U mě je to opačnej proces,“ zahájila řeč o rukopisu, ze kterého se chystala na MAČi v roce 2013 číst.

„Text vypráví ženská, která píše knížky. Píše červenou knihovnu a je to taková bláznivá alkoholička, která většinu toho textu křičí z balkónu svýho bytu. Vypráví o svejch vztazích a běsech. Není to úplně jako autobio, je to nadsázka, ale je tam plno nějakejch věcí, se kterejma já se třeba taky potýkám.“ připojila Hůlová k textu, který později – v roce 2014 – vyšel knižně jako Macocha (2014).

Najednou prostě „​pjum“​...

„Těžký život píšící matky,“ ohodnotil divák. „Jakou má perspektivu?“ „To já nebudu odvyprávovávat teďkom, to byste si potom třeba už nepřečet,“ zdráhala se Hůlová prozradit.

„Jestli má naději na šťastnej život, to určitě ne. Ale kdo ho žije?“ pokusila se přece jen zamyslet nad svou hrdinkou. „Šťastnej život mi nepřijde ani jako synonymum nějaký naděje vlastně. Člověk asi jde po nějaký cestě, která je furt nějak otevřená dopředu. A to je naděje, že najednou prostě „pjum“ (plácne se rukou do čela). Že to prostě jde dál.“

„Proč píšu? Nic jinýho mě vlastně nebaví, moc nic jinýho taky neumím. Asi by se dalo žít nějak jinak, možná by to vlastně bylo i jednodušší. Nějak to má veliký pro mě... charisma je blbej výraz, ale když prostě já sedim a přemejšlim si o věcech a nějak je zpracovávám literárně, tak to sou jedny z nejlepších momentů, který sem schopná zažít. Takže to je pro mě potěšení. I když někdy je to těžký. Nebo dycky.“

„Je pro vás ta iluze, kterou spřádáte do těch knih, vlastně dopingem?“ padl v debatě po čtení další dotaz. „Dopingem je asi to, že já se skrz to psaní dostávám do nějakejch hlubších vrstev nějakýho přemějšlení svýho. Do těch vrstev přemejšlení se nedokážu dostat nijak jinak než prostřednictvím toho psaní. Když jako mluvim, tak slyšíte mě mluvit, je to prostě dost banální. Třeba ten text si myslím banální vůbec není. Proto mě to psaní baví, prostřednictvím tý činnosti se dostanu někam, kam se nedostanu jinak a pak už se tam člověk jako chce vracet, protože je to prostě vzrušující.“

„Knížka, která byla největší průšvih, co se týče mýho blízkýho okolí, byl Umělohmotnej třípokoj. Moje máma mě přemlouvala, ať to nevydám. Prosila mě, že si tim zničim pověst, opustí mě můj přítel a babička skočí z okna,“ rozpovídala se o reakcích na svou mnohdy kontroverzní tvorbu. „Přítel mě neopustil, maminka přežila, i když tý knížky přečetla asi jenom čtyři stránky, babička neskočila,“ dodala.

„Pro mě bylo důležitý nějakým způsobem dokázat sama sobě, že svý hranice toho, o čem budu mluvit a jak o tom budu mluvit, si vytyčuju sama.“

Petra Hůlová
 
Autorka bestsellerových próz, v nichž se „kreativní práce s jazykem a výrazný vypravěčský potenciál snoubí s tematizací exotických či multikulturních lokalit“. Narodila se v roce 1979 v Praze, absolvovala kulturologii a mongolistiku na pražské FF UK. „O Čechách se mi strašně těžko píše, nemám od věcí tady odstup, je to příliš blízko mě... Mám pocit, že psát o Čechách s sebou přináší více než v případech Mongolska i Spojených států určitou autobiografičnost, a s tím mám problém,“ říká. Její knížky vyšly v angličtině, němčině, maďarštině, polštině či italštině. 

Loading...