Turecká prozaička a autorka esejů, recenzentka a překladatelka Çiler İlhan se narodila v roce 1972. Studovala mezinárodní vztahy a politologii na Bosporské univerzitě v Istanbulu.

V jedenadvaceti získala první literární ocenění. Krátké prózy dlouho publikovala v časopisech a v roce 2006 vydala sbírku povídek Rüya Tacirleri Odası (Komnata obchodníků se sny). O čtyři roky později Sürgün (Exil), za niž získala Cenu Evropské unie za literaturu.

Pracovala jako hoteliérka, spisovatelka na volné noze a redaktorka, působila také jako PR manažerka luxusního hotelu Kempinski v Istanbulu, pracovala v marketingu, komunikaci a cestovním ruchu, jako spisovatelka posílala povídky a eseje do národních i mezinárodních antologií.

Je šéfredaktorkou turecké mutace časopisu Condé Nast Traveller. „Všechno by mělo být co nejjednodušší, ale ne jednodušší,“ hlásí se k Einsteinově maximě. V roce 2017, když časopis ukončil svou činnost, se s manželem a dcerou rozhodli emigrovat do nizozemské Goudy.

„Často mě napadá, že bych namísto cestování a předčítání z knihy Exil měla zablokovat dveře do svého pokoje a tam dokončit svůj román. Ale jak říká Elie Wieselová, knihy mají své vlastní osudy a Exil to dává velmi silně najevo,“ uvedla v souvislosti s tím, že ji v souvislosti s knihu Exil stále zvou na čtení, autorské večery a festivaly.

Její první kniha Komnata obchodníků se sny (2006) přinesla sbírku povídek, které spolu navzájem komunikují. V Exilu (2010) zase nabídla témata invaze do Iráku, smutné postavení žen či motiv Batmana, psala ale i o incestu, pomstě a zabíjení. Kniha byla vydána ve 27 zemích, včetně Spojeného království, Itálie, Francie, Nizozemska a Mexika.

„Naši otcové se po narození dalšího potomka unavili pohlížet na naše porody opotřebené matky s vláčným tělem a faldy, místo toho sledují malé tvrdohlavé dospívající dívky. A najednou jsou naše matky slepé,“ uvedla v jednom rozhovoru o tradičních „patriarchálních problémech“ uvnitř tureckých rodin. 

„Jsem přesvědčena, že je třeba o tom mluvit a psát znovu a znovu. V Turecku máme řadu strašlivých tabu, která se řídí výroky typu: Pokud je paže zlomená, budeme ji v rodině držet rovně,“ uvedla. „Ačkoliv sama pocházím z moderní rodiny, protože jsem její první spisovatelkou, vyrůstala jsem ve vnitřním exilu.“ 

„Při pohledu zvenčí vypadáme jako otevřená společnost. Můžete zahlédnout ženy, které jezdí na kole v krátkých šatech nebo v minisukni a nikdo je nekárá. Ale to neplatí pro celou zemi, jen pro Istanbul. Ale i v Istanbulu máte vždy pocit, že jste stále pod dozorem. Dávat své vnady na odiv je nebezpečné, je to jako vyhnanství pohlaví. V Turecku je to velká výzva být a chovat se jako žena.“ 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.