Viki Shock: Tulák Charlie, to byl podle mě opravdu frajer!

- Když je obraz málo 10 - 22. 02. 19

Viki Shock, vlastním jménem Viktor Pípal, se narodil v roce 1975 v Praze. Absolvoval Střední technicko-strojní školu, poté pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný, asistent produkce v České televizi a korektor. Dlouho byl zaměstnaný na hřbitově. Nyní pracuje jako jazykový korektor v grafickém studiu.

Píše poezii a prózu, věnuje se publicistice, koláži, kresbě, amatérské hudbě a filmu. Debutoval sbírkou básní Dvacet deka něžností (1997), následovala vrcholná čísla Dvakrát opakované ňadro (1999) a Karel Bodlák: Květy bodláčí (2001). Letos autor připojil „lehký funerální románek“ Zahradníkův rok na hřbitově.

K literatuře mířil již od útlého věku. „Psal jsem už od dětství, začalo to nějakými veršovánky na základní škole. Takové ironické básničky. Odjakživa jsem měl rád literaturu, byl jsem velký čtenář. Pak jsem začal brzo psát a nějakým způsobem to se mnou šlo dál. Pseudonym Viki Shock jsem si dal v devatenácti letech... Nejdřív jsem psal hodně poezii, teď posledních deset let píšu prózu. Akorát ta próza zatím nevyšla, až teď Zahradníkův rok. Předtím vyšly jen nějaké jednotlivé povídky v časopisech nebo v antologiích,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Téma, které bych chtěl vyjádřit všemi způsoby? Asi to je tragikomičnost života, prolínání vážného a směšného, de facto absurdita, groteska. Nádherným příkladem tragikomedie je podle mě tvorba Charlieho Chaplina, člověka, který vzešel z velmi nuzných poměrů, přičemž prožitou nuzotu a ubohost dokázal převést na filmové plátno takovým způsobem, že se tomu lidi smáli. Tulák Charlie, to byl podle mě opravdu frajer!“ uvedl zase v rozhovoru na webu českého rozhlasu. 

Všem začínajícím básníkům a prozaikům dává jedoduchou radu. „Tak především bych všem teenagerům důrazně radil, aby si s poezií vůbec nic nezačínali! Věnujte se sportu, studiu ekonomie či řemeslu, ale na poezii zapomeňte! Poezie je silně omamná látka, vedle heroinu, kokainu a LSD jedna z nejtvrdších drog, která způsobuje těžkou závislost a její následky končí často smrtelně! Stačí se jen podívat na to, jak dopadli někteří slavní básníci: Jesenin se ve 30 letech oběsil, Majakovský se v 37 zastřelil, Nietzsche zešílel, Baudelaire umřel na syfilis, přičemž poslední rok života nemohl mluvit, byl schopen říkat jen „Sakra, sakra!“ Taky tu byl Karel Šebek, který putoval celý život z blázince do blázince a nakonec se někde ztratil...“

Loading...