Arnošt Goldflam: Když něco chceme, nemůžeme to chtít od Prahy...

- MAČ 2017 - 16. 01. 20

Ještě než Arnošt Goldflam začal na letošním Měsíci autorského čtení v Brně číst, rozesmál všechny přítomné. Líčil svou indispozici, bolavé rameno, a přednesl úvahu na téma neschopenka a člověk na volné noze, který si ji vlastně ani nemůže dovolit.

Nicméně se Goldflam na MAČ skvěle připravil – navzdory svým potížím totiž napsal zbrusu nové povídky pro diváky autorských čtení. Teprve pak četl z knihy, kterou vydal u Větrných mlýnů.

Na přetřes přišly i autorovy plány do budoucna. „Chtěl bych si dát rok pauzu. Hodlám během ní napsat hru pro rozhlas nebo do divadla. A také bych se chtěl od nového roku pustit do novely nebo kratšího románu,“ prozradil dramatik.

Od Prahy ne...

Píšící dramatik se samozřejmě nemohl vyhnout tématu Brno... „Nemělo to ani žádný negativní vztah k Brnu, stále se cítím být Brňákem, ani vůči policajtům nic nemám, jen jsem si všiml, že brněnská mluva není, už se ani nepoužívá. A já bych chtěl uchovat brněnskou mluvu,“ vysvětlil.

A Praha? Ano, hlavní město, k němuž se ta menší neustále nějak „vyhraňují“, nebo k níž její obyvatelé vzhlíží. „To je špatně položená otázka,“ opravil dotaz jendnoho z diváků. „Když něco chceme, nemůžeme to chtít od Prahy,“ pronesl na vysvětlenou s tím, že když někde něco chceme, tak to chceme po Praze...

Podle Goldflama není ani skandování na náměstí důležité, důležité jsou jen peníze. „O penězích jste nemluvil. Kdyby mě Brno zajistilo slušnou rentu, určitě bych byl schopen týden v Brně trávit... Nechci určovat částku, to se domluvte mezi sebou,“ pronesl s vážnou tváří. 

„Budete režírovat v Brně?“ ptalo se publikum v jihomoravské metropoli. „Teď rok ne, protože teď si nechávám čas na psaní. Pak uvidíme, budu-li živ a zdráv...“ řekl autor s tím, že na jeviště se vracet nemusí. „Z jeviště jsem neodešel. Hraju ve Faustovi Pánaboha." 

Nejen veselé, i smutnější dotazy musel Goldflam v Brně zodpovědět. Například když přítomní zjišťovali, kolik jeho příbuzných „zůstalo v plynu“. „Za války z nejbližších to bylo třináct lidí,“ pronesl autor. A přidal svůj příběh ze studií medicíny: „Na škole jsme pitvali německé vojáky, dostal jsem se tam v roce 1963,“ vysvětlil. „Vypadali jako staří indiáni, popisovat to pitvání ale nebudu, jen že to tedy byly mrtvoly od války...“

Takže zpátky k neotřelému Goldflamovu humoru. Jak relaxujete? Les nebo moře? „Zeptejte se manželky,“ odvětil. „Relaxuji velmi rád. Bolek Polívka říká, že umělec, když odpočívá, tak pracuje, když pracuje, tak odpočívá.“

Arnošt Goldflam

Narozen 1946 v Brně. Nedostudoval medicínu, absolvoval činoherní režii na brněnské JAMU. Věnuje se divadelnímu a filmovému herectví, režijní práci, píše povídky, pohádky, dramatické texty, spolupracuje s televizí a s rozhlasem.

Publikoval na dvacet knížek: naposledy Příhoda málo uvěřitelná (2016), Horror a další hrůzy (2016)3× Agátka Kulhánková (2016). „Člověk nakonec může tvořit jen z toho materiálu, který má. Těžko přesáhnete svoji zkušenost a svoje znalosti. Rád beru věci, které odpozoruju, které jsem zažil nebo které zažili moji blízcí,“ říká.

 

Loading...