Hana Lundiaková: Kanceláře jsou ghettem, kdo by to byl řekl?

- Dva v jednom - 11. 11. 19

Hudebnice a spisovatelka Hana Lundiaková - známá i jako Stinka - píše také básně. Narodila se v roce 1978 v Broumově. Studia bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončila. Hrála na akordeon v kapelách Tři sestry a Rudovous, pod pseudonymem Stinka funguje na scéně nyní. Debutovala povídkovým souborem Vrhnout (2010), následovaly novela Černý Klarus (2012) a román Imago. Ty trubko! (2014).

„[Lundiaková] nabízí vyprávění barbarské, křiklavé, emoční, fragmentární. Má větší talent než kterákoli jiná mladší česká prozaička,“ napsal Petr A. Bílek.

Ke psaní nepřistupuje nijak systematicky - jako by šlo jen o další způsob jejího vyjadřování. "Řídím se čistě intuicí, ale ono to má i selskou logiku: od povídky přes novelu k románu. A teď bych mohla zase zpátky... Ne takto neuvažuji. Mám námět a ten si hledá formu. Tvůrčí proces u mne není nikdy krátký, je to možná podobné jako u matematika, řešení rovnice se nenajde ihned, může to trvat měsíce, roky. A to je to, co mě baví, proces vznikání. Je to nepopsatelně vzrušující, nepředvídatelné. Navrch se musím přiznat, že mě příliš nebaví klasické lineární dějové psaní. A ani čtení," přiznala v rozhovoru na iDNES.cz.

Stejně volně přistupuje také k literárním žánrům. "Pro někoho je Imago příběh, pro někoho spíše fragmentární básnická próza bez děje. To, co jsem zamýšlela, se tedy snad zdařilo. Chtěla jsem v Imagu vytvořit jakýsi odraz hypertextového světa, který můžete rozkliknout a zavřít, kde chcete, ale můžete se do něho zase kdykoli vrátit."

Řada recenzentů kladla na její texty "odborné" literární přístupy, což se moc nepovedlo, protože Stinka zkrátka nevnímá žádné hranice ani recepty. Na druhou stranu je u ní zase "experiment" jen pouhou tvůrčí volností a svobodou. Proto i postřehy o autobiografických črtách jejich děl pokulhávají. "... moje životní realita je rozpuštěna ve více postavách, nejenom v Houžvičce. Od Houžvičky jsem bezpečně odříznuta, je to konstrukt, nikoli můj přesný otisk. Rozhodně jsem však chtěla potěšit i svoje nejbližší okolí tím, že se v knize může poznat. Říct tak všem blízkým, jak moc mi na nich záleží. Použila jsem mnoho reálných příhod, ale přetavila jsem je tak, aby nesly nové poselství, symboly a zárodky nových příběhů a zážitků. Možná trochu magie."

Autorka se těší připomínkami svého rodiště. "Broumovsko je pro mne to nejkrásnější místo na zemi, přestože se tam několik mých kamarádů v posledních letech rozhodlo spáchat sebevraždu, což svědčí o mnohém. Nežije se tam snadno, pokud se nespokojíte s každodenním sledováním televize. Broumov se ale právě teď vyplatí sledovat, děje se tam mnoho nového. Jednoho zázračného večera se dokonce rozsvítil celá desetiletí ponurý broumovský klášter, a to je předzvěst nových událostí," slibuje Stinka v rozhovoru.

Stinka je doma na nezávislé, klubové scéně. I to se odráží v jejím psaní. "Setkávám se s lidmi z prostředí ghett, těch kulturních, i sociálních a karierních. V Broumově bydlíme poblíž romského ghetta, i proto jsem se Romů zastala, když se o nich dost nevybíravým způsobem vyjadřovali lidé z okruhu současného vedení města. To mě naštvalo. V ghettech žije větší počet lidí, než si myslíme. V Japonsku je ghetto starců, kdo o něm ví? Kanceláře jsou ghettem, kdo by to byl řekl? Ghetto ve fitku, ghetto na facebooku, twiteru apod. Ghetta nyní hýbou médii a světem. Vše, co jsme zametávali pod postele, rvali do skříní, aby to nebylo vidět, se dožaduje světla."

Loading...