Peter Repka: Z odstupu sa na ten odchod pozerám ako na príchod

- Slovensko - 16. 04. 25

Peter Repka se narodil v roce 1944 v Bratislavě. Básník, prozaik, publicista, překladatel z angličtiny pracoval po studiích na Slovenskej technickej univerzite jako reportér časopisu Mladá tvorba – svou práci novináře popsal ve reportér časopisu a choď (1998). Je nejstarším členem literární skupiny Osamělí běžci.

V roce 1970 odešel do Německa, kde žije dodnes. Živil se jako obchodník. Knižně debutoval v almanachu mladých básniků Dúfam, že nevyrušujem, Eva... (1963). Samostatná sbírka Sliepka v katedrále mu vyšla roku 1969. V roce 1970 vydal knihu reportáží z Ruska, Poľska a Československa Vstaň a choď, ale knihu mu nedovolili distribuovat – stalo se to až v roce 1998. Další sbírku Že-lez-ni-ce publikoval v roce 1992. Formálně i tématicky na ni navázala sbírka Priateľka púšť (1996). Vydání jeho Básní vyšlo v L. C. A. v roce 2005 a Relikvie anjelov o rok později.

Připomíná stále, že do Německa neemigroval. „Neemigroval som, šiel som si založiť rodinu. Keď som sa vtedy sťahoval – pol roka pred nadviazaním diplomatických kontaktov medzi vtedajšími Československom a SRN – akosi to akceptovali i vtedajšie vrchnosti. Z odstupu sa na ten odchod pozerám ako na príchod, ktorý, ako dúfam, ma negatívne nezmenil,“ vysěvtlil v jednom rozhovoru.

Autor se vyjádřil i k názvu „ne“skupiny Osamelí bežci, která odkazuje na text anglického prozaika Alana Silletoea – Osamělost přespolního běžce. „Ak sa dobre pamätám, nik z nás tú poviedku nečítal. Anglicky sme nevedeli, v slovenčine nebola, v češtine neviem. Film sme videli, ale asi to nebolo rozhodujúce. Všetci traja sme akosi športovali a vlak práve vychádzal z tunela na vysoký most v krásnej slnečnej krajine. Bol to silný pocit. „Nikdy nám to nezabudnú“, povedal Ivan Laučík a mal pravdu. Vtedy sme ešte nevedeli, že je to iba krátky úsek medzi dvoma dlhými tunelmi,“ přiblížil.

Peter Repka popsal i svou životní dvojdomost. „Ja som trochu zvláštny prípad. Polovicu svojho života som prežil na Slovensku, druhú v Nemecku. A od roku 1972 stále cestujem hore-dole.“

Zajímavý potřeh má i k psaní poezie. „Pramálo je nutkania stať sa básnikom a dôvody na to nie sú žiadne. A predsa prvá báseň, či už napísaná alebo s pôžitkom prečítaná postihne viacerých, ako by sa dalo očakávať. Clivota nie je jedinou príbuznou poézie.“