Když Petr Čichoň pokřtil svůj román Lanovka na Landek, dostali hladoví literáti dílo, které je psané spisovnou češtinou a také prajzkým nářečím. Básník, spisovatel a trubadúr v něm popsal životy Prajzáků, tedy obyvatel Hlučínska, které Čichoně stále zajímají, i když se z rodného kraje před lety odstěhoval. Z Ostravy a ze Slezska nicméně stále čerpá témata básnická, prozaická i hudební.

„Když jsem tu chodil na průmyslovku, byl hrozně populární folk. Mnozí se něco pokoušeli skládat, a i já jsem se folku dlouho věnoval. Poezii jsem ale dělal zvlášť a s hudbou ji nespojoval. Když jsem ale po vysoké škole na konci devadesátých let nastoupil v Brně jako redaktor do redakce nakladatelství Vetus Via, básník Jiří Kuběna mi řekl, že mé texty jsou nadějnější než poezie. Vzal jsem ho vážně a tématem zhudebněné poezie se začal zabývat,“ popsal Čichoň začátky svých básnických vystoupení s loutnou pro Český rozhlas.

Svou druhou prózu napsal zhruba deset let po vydání prozaické prvotiny – Slezském románu. Lanovka nad Landekem se odehrává v blízké budoucnosti a autor použil recept detektivního příběhu s politickým podtextem a hlavně ‚odkazuje k lokální slezské identitě‘.

„Evropská unie ze začátku kladla důraz na regionalitu, což vyvolává různé rozmíšky. Na povrch se dostávají témata, která byla dlouho schovaná, a já se toho chopil ve fiktivním příběhu,“ řekl v pořadu Vizitka.

Petr Čichoň se na festivalu Měsíc autorského čtení při oblíbené debatě se čtenáři přiznal, proč stále nepíše o Brnu, kde žije. Nejde mu to, odpověděl jednoduše.

Vystudovaný architekt pracuje ve vlastním ateliéru a píše jen ve volných chvílích. „Lidé mají představu, že architektura je umění stejně jako poezie. Ona je to ale ve skutečnosti manažerská, logistická a technická práce, navíc s velkou odpovědností. Když se nepovede báseň, nikomu to nevadí, architekt si ale chybu nemůže dovolit,“ prozradil v rozhlase.

„Náře­čí je under­ground. Vzni­ká izo­la­cí a bývá důsled­kem his­to­ric­ké­ho odště­pe­ní od národ­ní­ho cel­ku. Pou­ží­vám ho v kni­ze jako umě­lec­ký jazyk. Snad zachy­cu­je onu křeh­kost okra­je, peri­fe­rii regi­o­nu, spe­ci­fic­ký humor i kru­tou gro­tesk­nost. Pod­tr­há­vá izo­lo­va­nost kra­je. Prajz­ská je býva­lá prus­ká kolo­nie a Prus­ko už také nee­xis­tu­je. Její řeč je něco jako ozvě­na Zápa­du. Zápa­du v hlu­bo­kém slo­van­ském seve­ru, kde již nevlád­ne původ­ní život, jen na zemi leží nepo­hřbe­né kos­ti iden­ti­ty. Náře­čí má v pří­bě­hu své mís­to, je pro­je­vem oddě­le­ní, pros­tě sepa­ra­ce, vždyť pří­běh pojed­ná­vá o vraž­dě před­sed­ky­ně sepa­ra­tis­tic­ké poli­tic­ké strany,“ popsal v rozhovoru pro Host svou prozaickou knihu.

„Roz­hod­ně nejsem euros­kep­tik, ovšem ani euro­krat. Při­klá­ním se k západ­ní kul­tu­ře a k demo­kra­cii, i když se mi mno­hé nelí­bí, tře­ba radi­ka­li­za­ce samot­né libe­ra­li­ty, mocen­ské zne­u­ží­vá­ní poli­tic­ké korekt­nos­ti, našlo by se toho víc. Také jis­té zjed­no­du­šo­vá­ní samot­né­ho libe­ra­lis­mu, pla­ká­to­vost svobody,“ popsal autor.

„Lanov­kou nad Lan­de­kem uza­ví­rám své lite­rár­ní téma, kte­ré­mu jsem se věno­val pat­náct let, napřed v bás­ních Prus­ké bala­dy / Pre­u­ssische Balla­den, pak ve Slez­ském romá­nu a nyní v Lanov­ce nad Lan­de­kem, kte­rá je zamě­ře­na výhrad­ně na sou­čas­nost a blíz­kou budoucnost.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.