Pavel Vilikovský: Překládat české knihy do slovenštiny je absurdní

- Anasoft litera 2 - 23. 04. 20

Pavel Vilikovský byl slovenský prozaik, překladatel a publicista a nositel řady ocenění, například Ceny Dominika Tatarky, Středoevropské ceny Vilenica i prestižní slovenské Anasoft Litery. Brněnský Host, který jeho knihy vydával, o něm napsal medailon, ve kterém ho označili za jednoho - „z nejvýznamnějších evropských spisovatelů současnosti. Sžíravý kritik a artikulátor takových postav, dějů, situací a pohnutek, které kontaminují důstojné lidství malostí, předsudky a stereotypy“.

Studoval pražskou FAMU, ale později přešel na Univerzitu Komenského v Bratislavě, kde vystudoval čeština a angličtinu. Na přelomu 60. a 70. let působil v redakci časopisu Slovenské pohľady. Jako redaktor a později šéfredaktor pracoval od roku 1976 rovné dvacetiletí v legendárním časopise Romboid.

K hlavním dílům tohoto spisovatele patří prózy Citová výchova v marci (1965), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Patřil mimo jiné k prvním slovenským prozaikům, který přestal psát ideologicky zabarvené texty a soustředil se hlavně na témata lidství a humanity.

Do Brna přijel z Bratislavy a moderátorka večera prozradila, že autor je k sobě velmi kritický a že ani nedoufal, že na jeho čtení na MAČi vůbec někdo přijde. To bylo v roce 2016, ale poprvé četl na festivale už v roce 2005.

„Omlouvám se, ale budu číst slovensky,“ rozesmál hned v úvodu publikum. „Protože se ve mně zachoval zbytek humanismu, vybral jsem krátké povídky, abych vás příliš nemučil.“

Neplést se do toho

„Já občas rád píšu, ale nejsem rád spisovatelem. Nepovažuju se za něj,“ prozradil novinářům Vilikovský. Přitom je již dvojnásobným vítězem nejprestižnějšího slovenského ocenění Anasoft Litery. „Když Bůh vymyslel ceny, tak mi jednu z nich dal,“ lakonicky komentoval vlastní úspěchy.

„Jsem rád, když mají knížky úspěch, ale já se nechci do toho plést, ale jen se tak z dálky s potěšením dívat,“ prozradil třeba radiu Vltava.

V debatě Vilikovský pronesl uznání Hostu do domu a Brnu. „K Brnu mám i osobnější vztah, protože můj otec byl profesor staré české literatury na Masarykově univerzitě a měli jsme se do Brna stěhovat, jenže Němci zavřeli univerzity a ze stěhování sešlo,“ poznamenal autor.

Sálem se neslo i slovenské téma. Při něm Vilikovský často srovnával tuzemské a slovenské literární poměry. Odmítl však překlady slovenské literatury do češtiny. 

Publikum zjišťovalo, zda Vilikovský psal své texty v 60. letech jako experimentální a postmoderní, neboť jeho tvorbu tam kritika řadila. „Já ta označení nepovažuji za důležitá. Z mého hlediska jde o intimní setkání jistého textu a jistého čtenáře, a pokud dojde k nějakému prolnutí, jsem za to rád, ale to je vše. Ale vím, že postmodernismus bylo takové módní slovo a nikdo se v podstatě nepropracoval k nějaké jasné definici postmodernismu, takže u mě šlo spíše o ten jeden znak, tedy zpochybňování definitivní pravdy, nebo nahlížení věcí z jiných stran.“ 

Audio záznam z roku 2005

Loading...