Jiří Hájíček: Každé ráno je takovou bílou nepopsanou stránkou

- Dva v jednom 2 - 17. 01. 19

Jiří Hájíček se narodil v roce 1967 v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou. Začínal s poezií, mimo jiné v pořadech Mirka Kováříka koncem osmdesátých let minulého století a své prózy publikuje od roku 1998. V povídkách a románech reflektuje především prostředí jihočeského venkova. V roce 2006 získal cenu Magnesia Litera za prózu se svým románem Selský baroko. Román Rybí krev byla vyhlášena knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2013. V roce 2015 byl hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. V roce 2016 Dan Wlodarczyk podle knihy Jiřího Hájíčka natočil film Zloději zelených koní.

„Jeden z nejúspěšnějších současných českých spisovatelů Jiří Hájíček je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nyní přinášíme komorní, bibliofilsky laděný svazek nazvaný Muž na pokraji vzplanutí,“ oznámilo nakladatelství Host.

A právě v Kavárně Host literát prozradil, jak se k psaní haiku dostal. „Zvykl jsem si posledních pár let zapisovat krátká trojverší do diáře. Zapisuju si nápady ve vlacích a autobusech, na nádražích nebo v samotě hotelových pokojů, v penzionech a na ubytovnách. Miniatury, útržky dne, drobné imprese. Postřehy a momentky z mého života.“

„Každé ráno je takovou bílou nepopsanou stránkou. Vlastně stačí jen malý útržek nebo třeba rub účtenky z obchodu. Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro psaní haiku dobře,“ uvedl autor.

Hájíčkův spisovatelský naturel vyžaduje teoretický základ. „Já nejsem typ autora, který by si sedl ke stolu a teď přemýšlel, o čem bude psát. Vždycky je to nějaká reálná inspirace zvnějšku, nějak se mě to téma dotýká, ale pak už jde psaní svou cestou. U Selskýho baroka je to asi vidět nejvíc, ale stejně tak Zloději zelených koní, novela o nelegálních hledačích vltavínů. Spousta kluků, kteří bydleli kolem nalezišť na Budějovicku, Trhosvinensku nebo Vodňansku, sbírala vltavíny, i já jsem zkoušel párkrát kopat s jednou partičkou, to mi bylo tak sedmnáct osmnáct,“ poznamenal.

Nabídl také svůj pohled na devadesátá léta v tuzemské literatuře. „Devadesátá léta jako by chtěla na minulost zapomenout a začít znovu, ale teď se řada mých vrstevníků, kterým je plus minus čtyřicet, začíná obracet a dívat se do minulosti. Zní to jako klišé, ale zřejmě si uvědomují, že tam jsou kořeny k pochopení dneška. Třeba Radka Denemarková a její Peníze od Hitlera. Myslím, že pro mou generaci přichází doba, kdy se ptáme našich otců na léta reálného socialismu, máme už odstup, protože nás to zasáhlo jen zkraje dospělosti. Jako se mladí v Německu ptali svých rodičů, co vlastně dělali za Třetí říše.“

Loading...