Vladimír Merta: V životě jsem neměl tak dylanovskej hlas...

- MAČ 2021 - 29. 11. 21

Písničkář, publicista, spisovatel, filmový režisér Vladimír Merta se narodil v roce 1946 v Praze. Jeho otec Augustin hrál na housle, matka Ludmila zpívala. Vystudoval architekturu na ČVUT a scenáristiku a režii na FAMU.

Nahrál přes tři desítky alb, vydal šest knížek, naposledy Mimo čas (2013) a Popelnicový román (2020). „[Autor] působí jako sebestředný nezkrotný živel, jenž převrátí domácnost vzhůru nohama, strhá obrazy ze stěn, vypije nejdražší alkohol a při odchodu bez poděkování práskne dveřmi. Na památku nám vnutí nedodělané torzo, které nedává smysl, ani když ho člověk pečlivě dvakrát přečte od začátku do konce,“ pochválil Mertovu novou prózu publicista Petr A. Bílek.

V písničkářském portrétu na kanále ČT Art na sebe přiznal je že mistr začátků, který měl v životě problém věci dotahovat, jenže s přibývajícím věkem se naučil svou tvorbu náležitě zacílit.

Vladimír Merta v Brně zahajoval festival Měsíc autorského čtení v roce 2021 ukázkami ze svého Popelnicového románu. “Ten román je umná hra na velký český román, kde je čtenář postupně znejišťován až do okamžiku, kdy se v popelnici objeví vyhozený román, který je mnohem důležitější než dílo, které čtenář čte,” poznamenal o své knize.

Svůj večer zahájil tím, že popsal, jak zíval na dylanovském večírku jeho písně přes roušku a byl překvapený, že má tak přesný, dylanovský hlas.

“V dobách krize si najdu práci, která je na situaci nezávislá – a tak jsem například na podzim vydal knihu, Popelnicový román,” uvedl v rozhovoru pro Reportér Merta..

Tam rovněž přiznal své zaujetí buddhismem. “V takovém osobním pojetí – zajímá mě, jestli je pravda to, co umíme vyjádřit, nebo naopak to, co nás převyšuje. Buddhismus je otevřený systém a pomáhá mi přežít.”

“Jako čtrnáctiletý jsem na záchodě u tety ve Frýdku listoval polským časopisem, který měla jako hajzlpapír, a v něm byla stránka věnovaná zenbuddhismu, což mě tak zaujalo, že jsem si udělal v pokoji vlastní meditační bod, před kterým jsem pak stál na jedné noze, ale to je jedno… Důležitější je, že nepřikládám velký význam tomu, co se děje okolo, chráním si svůj vnitřní svět a imaginaci. Nejsem korouhvička ve větru, která by se roztočila, když někde něco bouchne, nebo když dejme tomu něco plácne blbej prezident; podobné věci mě nezajímají snad čtyřicet let. Rozumíš? V negaci hledám pozitiva,” vysvětlil v rozhovoru.

Mertův tvůrčí přístup je ojedinělý a nenapodobitelný. Popsal jej takto: “Aby byl ve všem, co dělám, zakletý prst ukazující na měsíc. Nějaký návod na to, jak žít a neztratit se ve lži. Jak si udržet rovnou páteř... Balil jsem to do osobních pocitů a říkal tomu lyrický underground. Když si představím, že bych byl takzvaný pravdař, tak kolik pravd můžeš zhudebnit? Mluv pravdu, žij pravdu… Pak přijdou složenky a jsi v koncích.”

“Situace ve světě mnou moc nemává, protože mám základní příjem, důchod, a minimální potřeby. Všímám si, že třeba zdražilo jídlo, ale to podle mě nic není, protože současnost považuju za počátek krize, která teprve přijde a nejvíc postihne právě ty nejvyspělejší a nejnamistrovanější státy. Jestliže koronavirus naši společnost blahobytu nějak nenakopne, tak tahle slavná civilizace do půl století skončí.”