Pach stařecké moči rozléhající se ústavem, divoká devadesátá léta a jejich vrcholy i pády, Fontána pre Zuzanu – jak moc se lze spolehnout na vlastní paměť? Novela Tomáše Hučka Strieborná metalíza (2025) je knihou o otcovství, transformativních devadesátých letech, jejich pozůstatcích a také o (úpadku) paměti.

V roztroušených fragmentech rozpadající se mysli protagonista mapuje příběh svého otce, kterého navštěvuje v ústavu, a také se zamýšlí nad svou vlastní potenciální dráhou otcovství: „Spolieham sa na to, že si tým magicky vyslúžim akési zásluhy a vyhnem sa rovnakému osudu? Alebo splácam nejaký dlh? A ak áno, čí je to dlh – jeho či môj?“

Hučko pro svou mozaiku vztahů a vzpomínek využívá intertextuální odkazy na literaturu o otcovství (Hamlet, Žalm 22,2 aj.) a v několika variacích se vracející báseň slovenského básníka Jána Smreka, které text pozdvihují na novou metatextovou úroveň. Reflexí otcovy minulosti a ekonomického rozmachu devadesátých let zkoumá možnosti paměti, to, jak se vzpomínky liší od jedince k jedinci (každý si totéž pamatujeme jinak) a jaký má úpadek paměti dopad na společnost.

„Zápach stareckého moču sa šíri celým ústavom, niet kam pred ním uniknúť, cítiť ho vo výťahu aj v fajčiarni. Kým nastúpim do spiatočného vlaku, ešte hodinu sa prechádzam po meste, aby som ho zo seba vyvetral. Možno si to len nahováram, no mám pocit, že i tak ho potom zo mňa ľudia vo vlaku cítia. Klopím zrak ako malý chlapec, ktorý zavrie oči a myslí si, že ostatní ho nevidia.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.