Útěk do světa fantazie, milovaná hračka dětí i dospělých, potenciální hrozba pro ekosystém, spojovník v konverzaci, ale hlavně návrat do dětského neproblematického světa – auta jsou zkrátka jazykem všeho kolem nás. „Značka, typ, stáří a motor automobilu jsou katalyzátorem / mužské komunikace.“ To je tak, když po dešti pomůžete sousedovi vytlačit zapadlé auto a otevře se před vámi (po těch letech!) nové plodné téma pro konverzaci. Malý Tonda se ptá, jaká je nejpomalejší závodnička, starého kamaráda při jízdě z posilovny zase zajímá váš život. 

Tomáš Gabriel na čtyřiadvaceti stranách své skladby Venkovní stání (2025) nahlíží do života milovníků aut řítících se silnicí, do rozhovorů komiksových postav, ale i do intimních zpovědí o lásce. Jednou informuje o automobilových součástkách, v další strofě popisuje vztah k synovi, který vzápětí střídá obraz sraženého koloucha. Nezřízená jízda („Na tomhle kopci jsem nejrychlejší. […] Turbo.“) a touha po závodění jsou prokládány lyrizujícími pasážemi panoramat, vůní čerstvě stažených okýnek, chvěním zbytečných páček a citlivými reflexemi protagonistů. 

Řidič se musí soustředit na pneumatiky
a tlumení, porozumět sebemenší odezvě motoru
a podle toho si zařídit. Špičkový závodní automobil
má vlastní vůli, proto by řidič měl být skromný.
Pokud se nechá rozptýlit emocemi, nikdy se nedozví,
co mu vůz říkal. Vztek, nervozita a netrpělivost
vedou jen k porážce. Na silnici není místo
ani pro ctižádost. To samé v životě platí také
pro motocykly.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.