Titul sbírky povídek Zombiet Nunaat (Země zombií / Zombieland, 2015) Sørine Steenholdt (* 1986) může evokovat určité představy spojené s nadpřirozenými bytostmi. Čtenář se ovšem moc nezmýlí, bude-li si myslet, že jde o hororové povídky – svým způsobem jimi totiž skutečně jsou, jen v podobě okleštěné od fantastických prvků, které jsou nahrazeny všudypřítomným zlem alkoholismu a generačních traumat.

Oficiální název pro Grónsko v tamním jazyce zní „Kalaallit Nunaat“. Autorka první část dvouslovného spojení, „Kalaallit“ (označení pro obyvatele země), nahradila slovem „Zombiet“ a proměnila tak Grónsko v zemi zombií, živých mrtvol, jejichž tělo sice stále žije, ale jejichž duše je ztracena: „Fascinují mě lidé, kteří to vzdali, ale pořád žijí. Mohla jsem padnout s nimi. Mohla bych jen pít a být šťastná. Život by byl tak snadný. Být živou mrtvou.“

Každá z devíti povídek (Zombie, Prach, Matka je jen slovo, Šaman, Hlas, Qinngorput, Inequ, Novina, Země zombií) je psána v první osobě, která se ke čtenáři snaží promlouvat co nejupřímněji. Intimita vrcholí v povídce Matka je jen slovo, ve které je protagonistkou mladá dívka, dcera matky-alkoholičky, která na poslední chvíli unikne znásilnění jedním z matčiných opileckých přátel. Matčin pád mladá hrdinka vidí v selhání patriarchálního systému – matka se jako dítě musela vzdát školní výuky, aby se mohla postarat o své bratry, kteří byli pro rodinu důležitější.

Sørine Steenholdt je hlasem generace grónských autorů, kteří od nultých let otevírají problematiku alkoholismu, zanedbání péče rodičů o děti a neschopnosti vymanit se z hlubin tohoto cyklu.

Máma ztratila děti, 
ztratila sebe, 
je mrtvá, a přece naživu.

[…]

Jsi moje máma, a stejně nejsi máma. 
Máma mi chybí, 
ale ty mi nechybíš.

(Ukázka z básnické tvorby autorky)

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.