Podcast MAČ 2020: László Darvasi a Jonáš Zbořil

- Podcast MAČ 2020 - 31. 08. 21

Básník, spisovatel, dramatik, novinář, redaktor a učitel László Darvasi se narodil v roce 1962. Získal diplom na Vysoké pedagogické škole Gyuly Juhásze v Szegedu. V letech 1990 až 1998 byl redaktorem časopisu Pompeji a nyní je spolupracovníkem týdeníku Život a literatura. 

První básnickou sbírku vydal v roce 1991, později psal krátké prózy. V roce 1999 vydal první román A könnymutatványosok legendája (česky Legenda o kejklířích se slzami, 2008, Dauphin), který je považován za jeden z nejkontroverznějších. Čtenáři i kritici jej oslavovali pro barvitý děj, rozkročený způsob vyprávění a příběh ve velkém stylu. 

Román Virágzabálók (Požírači květů) z roku 2009 popisuje maďarský i středoevropský mýtus. Děj se odehrává v 19. století v maďarském městě Szeged, kde žijí Maďaři, Němci, Srbové, Židé a cikáni. Česky vyšla audiokniha ze sbírky povídek Nejsmutnější kapela na světě (2008, Tympanum). 

Jonáš Zbořil 

Bísník, muzikant a publicista Jonáš Zbořil se n arodil se v roce 1988 v Praze. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako redaktor a moderátor Rádia Wave. 

Hraje a zpívá ve skupinách Steakhouse Orchestra a Sundays on Clarendon Road. 

Vydal básnické sbírky Podolí (2013) a Nová divočina (2020). Anotace této sbírky je samý otazník: „Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.“ 

Jonáš Zbořil definuje hranice mezi přírodou a městem, které tak dobře zná a sedí mu a ve kterém navíc umí objevovat ticho. 

”Každopádně nejlepší způsob, jak cestovat po hranici, jsou cyklostezky. Ty fakt dobře bloudí mezi civilizací a novou divočinou, chvíli tě vedou po ulici, pak zničehonic zahnou a vedou po bývalé kolejové trati, takže najednou jedeš kolem starých továrních areálů, kde bují břízy, náletové dřeviny, pneumatiky se tam objímají s křákama. Když máš dobrou cyklostezku, nakonec dojedeš až někam do pralesa. Já bych ale klidně zůstal někde u těch továren. Staré divočině nerozumím, já byl dítě ze dvorku na Václaváku. Tam bylo v devadesátkách ticho jako na venkově,” řekl v hostovské rubrice Tři otázky pro... 

Loading...