Petra Dvořáková: Z venkova vypadá celý svět trochu jinak

- MAČ 2018 50 - 12. 12. 18

Petra Dvořáková se narodila v roce 1977 ve Velkém Meziříčí. Vystudovala zdravotnickou školu a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Čtyři roky strávila v klášteře, pracovala jako zdravotní sestra. Dnes je to spisovatelka, publicistka a scenáristka.

Vydala sedm knih – například Sítě (2016), Každý má svou lajnu (2017) a Dědina (2018). „Jsem přesvědčená, že můj život je šťastný a žiju ho ráda,“ říká. „I když v něm byly tak těžké věci. Protože i když vás tyhle zkušenosti lámou, pořád vám zůstává volba: buď zbytek života pronaříkáte, jaké nespravedlnosti se vám staly a proč právě vám, nebo jednoduše vezmete karty, které vám zůstaly, a pokusíte se s nimi hrát dál.“

„Pocházím z vesnice z Vysočiny, už mnoho let tam nežiju. Ale vždycky, když tam jednou za čas přijedu, vidím, že se strašně proměňuje, vlastně mizí ta původní dědina. Najednou jsem cítila strašnou potřebu zachovat si ten svět, který teď je, a za dvacet let takový vůbec nemusí být,“ mluví Petra Dvořáková o svém posledním románu Dědina.

„Většinou totiž nepíšu tak, že bych si sedla a začala psát o něčem, ale zkouším si, jaké by to bylo, kdybych se stala tím či oním člověkem. A jednoho rána jsem se probudila a napadlo mě, jaké by bylo být prodavačkou ve venkovském obchodě,“ prozradila Martinovi Stöhrovi v Hostu.

Nepíše jen o vážných a tragických věcech, potřebuje v knihách mít i humor. „Líbí se mi humor, který je spojený se životem. V něm je to vždycky tak trochu napůl. V reálu často k smutným okamžikům chtě nechtě přiléhá i nějaká komická situace. A je to dobře. Humor, třeba i ten bezděčný, v problematické nebo těžké chvíli ulehčí a pomůže zvládnout lecjakou patálii,“ myslí si autorka.

„Z venkova vypadá celý svět trochu jinak. Nám se zdá například nepochopitelné, že lidé z vesnice volí člověka, jehož firma plundruje krajinu řepkou. Ale nepochopitelné je to hlavně pro lidi z města, protože jim zůstávají skryty určité mechanismy, které v uzavřeném světě vesnice fungují. Jistěže se dnes život ve městě a na vesnici přibližují, ale má to své limity. Když člověk z venkova přijde do města, může se z něj přirozeně stát městský člověk. Ale opačně to nejde. Když se na vesnici přistěhujete, možná si zvyknete chodit v teplákách, ale to je něco jiného než se do tepláků narodit. To je zákon dědiny,“ popisuje svá pozorování vesnice.

Loading...