Pavlo Korobčuk: Literatura, ta se nevytrácí, stále se mi nějak zdá

- Ukrajinská čítanka 4 - 09. 11. 18

Šestnáctý ročník Měsíce autorského čtení přivezl do Brna a dalších partnerských měst festivalu ukrajinské autory. Větrné mlýny ve spolupráci s Českou televizí a stanicemi Telewizja Polska, Rozhlas a televízia Slovenska připravila seriál pod názvem Ukrajinská čítanka.

Ukrajina, davaj, Ukrajina je dokumentární cyklus, v němž šestnáct českých, slovenských a polských režisérů vypráví příběh jednoho ukrajinského spisovatele a jeho díla. Projekt vznikl v koprodukci Větrných mlýnů. Medailon o básníku Pavlo Korobčukovi natočil režisér Jan Gogola mladší v roce 2015.

Pavlo Korobčuk se narodil v roce 1984 v Lucku na Volyni. Je synem básníka a kritika Petra Korobčuka. Studoval orientalistiku v Kyjevě. Je básníkem – jedním z příslušníků generace "dvoutisícníků", tedy autorů, kteří začali psát po roce 2000.

Napsal sbírky Jakobynebe: opusy, 2005; Kajfologie, 2010. Slovensky mu vyšla sbírka Kameňolom, 2013. Je také prozaikem – Moře pro leváka, 2012.

Pracuje jako novinář a hraje na bicí ve skupině. Nhrává skladby a čile vystupuje na různých akcích a koncertech. V roce 2006 se zapojil do ukrajinských slammerských klání, v nichž často vítězil. Vystupuje na literárních festivalech na Ukrajině i v zahraničí.

Je známý také svou vášní pro fotbal. Tvrdí například, že „člověk je bohem vlastního života“.  

Korobčuk v jednom rozhovoru popsal, že když píše, představuje si, jak budou napsaná slova vypadat na papíře. „Když píšete báseň nebo prózu, vizualizujete ji. Pokud se jedná o prózu, je třeba si prostě představit celé místnosti, bazény, střechy domů, aby všechny věci podrobně vystoupily. Ale ani pak ještě není vše zaznamenáno, jen pouze to, co potřebujete, což představuje dynamiku scény. Pak hledáte metaforu. Rád si hraji se souhláskami v rýmech, to je souzvukový rým. Rád písmena vnímám literárně. Dokonce i když čtu báseň, zavřu oči a představuji si, jak se slovo na papíře objeví. Ano, zdá se mi, že můžete přesně vyhodnotit kvalitu takové práce. Bez ohledu na intonaci. A hudba dělá v mé hlavě zcela jiné věci. Jsou to hlavně emoce, rytmus a pohyb.“

Zajímavě odpověděl i na otázku, zda je možné spojit literaturu, hudbu a žurnalistiku. „Nějak to vyjde. Někdy se opravdu cítím jako hudebník. Když jsme jeli turné po východní Ukrajině, byl jsem bubeník ve skupině a cítil se jako čistý hudebník, bubeník: Tady jsem, moje bicí. Cítil jsem se dobře, ale je to samozřejmě taky práce. Jedete na východ – pátek, sobota, neděle – a pak v práci jsem byl malátný. Pak to všechno zmizí, ale literatura, ta se nevytrácí, stále se mi nějak zdá.“

Loading...