Pavla Horáková: Jezdili jsme na pionýrské tábory, nikdo se s námi moc nemazal

- MAČ 2019 - 06. 09. 19

Pavla Horáková se narodila v roce 1974 v Plzni. Vystudovala překladatelství. tlumočnictví a serbistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se překladu z angličtiny a srbštiny (I. Banks, T. Janowitzová, J. Kubert, T. Pynchon, K. Vonnegut, Z. Živković….), pracovala jako redaktorka anglického vysílání Českého rozhlasu a jako překladatelka pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.

Je autorkou tří knížek pro děti: Tajemství Hrobaříků, 2010; Hrobaříci v podzámčí, 2011; Hrobaříci a Hrobaři, 2012. Dále je podepsána pod dvěma dokumentárně laděnými tituly Přišel befel od císaře pána, 2015; Zum Befehl, pane lajtnant, 2018. Napsal dva romány – Johana (spolu s Z. Dostálovou a A. Scheinostovou, 2018) a Teorii podivnosti (2018), který získal Magnesii Literu 2019 za prózu.

V mládí pobývala v Bělehradě, kde bylo všechno „o krok“ dopředu. „Když jsme tam přijeli, měla jsem oči navrch hlavy. Koupila jsem si levisky a šminky, chodila za školu na cheesburger do McDonaldu, poslouchala západní muziku. V Česku se vše teprve rozjíždělo. Ovšem během roku se poměr mezi Bělehradem a Prahou obrátil. Zatímco v Česku západní zboží přibývalo, v Bělehradě mizelo,“ uvedla v rozhovoru pro Novinky.cz. „Když v roce 92 přišly sankce OSN, poslal nás táta zpátky do Československa. Brzy se do Bělehradu kvůli válce přestalo létat, takže odjel i on.“

O své románoví prvotině například prohlásila: „Psát jsem chtěla hlavně knihu o hledání lásky a smyslu života.“ Popisuje zkušenost generace na pomezí dvou režimů. „Byli jsme zasaženi drsnou, institucionální výchovou, chodili do ranní i odpolední družiny, jezdili na pionýrské tábory, nikdo se s námi moc nemazal. Možná i díky tomu jsme ve srovnání s dnešní mladou generací mileniálů socializovanější, umíme se uskromnit. Snažíme se vycházet lidem vstříc, říkáme prosím a děkuju. Nechci ale, aby to vyznělo jako vzpomínání na dobu, kdy „tráva byla zelenější“.“

V otázce se vyjadřovala i k atraktivitě mužů. „Spíš se mě bojí. Zdejší muži nemají dost sebevědomí a paradoxně to maskují sebevědomím přehnaným. Šla jsem nedávno kolem krámku s italskými delikatesami. Stál před ním vyfiknutý italský prodavač v nažehlené zástěře a košili, učesaný, dobře ostříhaný. Vyzařovala z něj zdravá sebejistota. A nejde jen o cizince ze Západu. Ukrajinský prodavač pizzy vám tu pizzu prodává, jako by vám prodával mercedes. Je rád, že tady dostal práci a váží si jí. Tohle u Čechů nevidíte.“

Loading...