Pavel Švanda: Poezie nás nese časem

- MAČ 2019 - 13. 09. 19

Pavel Švanda se narodil v roce 1936 ve Znojmě a patří k silné generaci Šestatřicátníků: Havel, Šafařík, Kuběna, Topol, Linhartová, Viola Fischerová nebo Alena Wagnerová. Píše spirituální poezii, filosoficky laděnou prózu a eseje, věnuje se kulturní publicistice.

Studia dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně nedokončil. V šedesátých letech pracoval jako vedoucí kina a redaktor časopisu Host do domu, za normalizace vykonával různé dělnické profese, po roce 1989 vyučoval na brněnské JAMU. V 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filozofa Josefa Šafaříka. Po roce 1989 pracoval v redakcích Akordu a Lidové demokracie.

Vydal řadu knih, například Anonymní povídky (1967), Na obou březích (1996), Monstrum a jiná domácí zvířata (2002), Cestou z Kainova pohřbu (2004), Paměť esejisty (2006), O intelektuálovi, který se necítí dobře (2012) a Mudrc bělmem (2016).

V jednom rozhovoru se vyjádřil na téma inspirace jeho generačním souputníkem Václavem Havlem. „Václav Havel může do budoucna inspirovat zkušeností, že i v našem politickém životě může uspět solitér, nestraník, humanitní intelektuál, dokonce nikoliv specialista, řekněme filozof, jako byl TGM, nýbrž umělec, reflektující a řešící dobové zápasy spíše celou svou bytostí než na základě určité ideologie.“ Nicméně dodává: „Václav Havel byl v jistě velmi obtížné situaci v naší zemi ve 20. století skoro neopakovatelným zjevem a vlastně darem.“

Básníka, prozaika, esejistu a emeritního profesora Divadelní fakulty brněnské JAMU vyzpovídala v České rozhlase Alena Blažejovská, které naznačil, že tuzemské poezii chybí sůl v podobě ironie. „Mudrc bělmem je hrdinou titulní básně,“ vysvětluje Pavel Švanda, „a ta báseň je chápána ironicky. Té ironie je v knížce hodně. Naopak v české poezii obecně mnoho ironie nebývá, není to poloha, na kterou jsme zvyklí.“

Jeho sbírka Mudrc bělmem shrnula verše z dlouhého období. „Ani jsem nepočítal s tím, že by z toho ještě něco mohlo být. Ale potom, k mému vlastnímu překvapení, se mi to znovu ozvalo, musel jsem se tím zabývat, básně dodělávat, řadit je k sobě.“

V dávnějším rozhovoru pro Revue Politika se zase zamyslel nad smyslem poezie. „Co je nejkrásnější na opravdu dobré poezii: báseň v čase přesahuje sebe samu a nabízí nám nové významy, a to nejen čtenáři, ale i autorovi. Tudíž nás poezie nese časem. Překlenuje časové trhliny v našem kolektivním i osobním vědomí. To právě nedokáže módní pop-kultura. Proto jsem velice rád, že se mohu na poezii podílet.“

Životní zkušenosti postavili básníka do nové role. „Dnes už nehledám v literatuře informace o tom, jak svět vypadá, ale spíše o stavu živé duše. K tomu se poezie dobře hodí,“ vysvětlil

Loading...