Pavel Jirásek: Mám rád tvoji starověkou nemodernost, bedlo

- Poezie 9 - 22. 04. 19

Hudebník, literát, scénárista a režisér Pavel Jirásek se narodil v roce 1963. Studoval estetiku a hudební věda na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 1994 je ve svobodném povolání.

Je zakládajícím členem uměleckého sdružení Bratrstvo, byl zakladatelem stejnojmenné rockové formace, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let tvořila klubovou špičku v zemi: s Bratrstvem podnikl řadu hudebních a mediálních projektů jako výstavy, koncerty, klipy, dokumentární film a natočil tři alba.

Coby autor je podepsán na publikacích Bratrstvo, literárně-výtvarný sborník, MG 1996, Kamenné růže, pohádka, Eikon, 1998, Nesmích, sbírka básní, Host, 1999, Podobenství, povídky, Větrné mlýny, 2000. Doba popová, Větrné mlýny, 2003 a naposledy 2017 Bytosti jménem houba.

Od roku 1998 spolupracuje s Českou televizí jako moderátor, scénárista a později jako režisér a rovněž s Českým rozhlasem. Je aktivní rovněž jako redaktor a publicista. Kromě toho je sběratelem a badatelem v oboru historických loutek a hraček. Společně s divadelním historikem J. Blechou připravil rozsáhlý projekt “Česká loutka“. Působí také jako poradce v oblasti umění, starožitností a architektury stylových interiérů.

„A teď dokonce básník popisuje jejich duši, tvoří jejich mystické fotografie a skládá z toho poetický atlas hub, podle kterého určitě nevybírejte, co dáte do polévky. Ale když si knihu pročtete a prohlédnete, budete pak v lese s košíkem chodit a přemýšlet jinak, než doposud,“ zaznělo v pořadu České televize Artzóna.

„Nyní pětapadesátiletý hudebník, literát, dokumentarista a poutník v letech Pavel Jirásek v letech 2001 až 2015 procházel českou a moravskou krajinou, kde s pomocí zvětšovacích skel a starých lup fotografoval duše hub. Jak je uvedeno, houbám potom naslouchal a vedl s nimi rozpravy. Výsledkem jsou snímky a jemné – tu krátké, tu delší – osobní básně.“ Uvela Artzóna.

„Moje prababička říkávala všem neznámým a „neužitečným“ houbám žabiny. Mít tuto knihu v ruce, divila by se, kolik krásy lze v takových žabinách nelézt,“ popsal autor. „Sehnutý hřbet/ a ještě tak piliny do rakve/ Čí je to vůle tvrdohlavče?/ Nohy v rozedraných hadrech/ švábi kálící v dílenské špíně…“ píše ve sbírce houbařské.

Loading...