Pauline Kleinschmidt Knudsen na Měsíci autorského čtení představila svou profesní dráhu archeoložky – své vyrůstání v severním Grónsku, náhlé podlehnutí pasákovi ovcí a ještě náhlejší ochladnutí jejich vztahu při fascinaci studiem v Nuuku. Díky svému dlouholetému zájmu o grónskou historii autorka opustila své původní povolání restaurátorky, aby se jako archeoložka mohla naplno věnovat kultuře původních národů.

Ve své knize Arnarulunnguaq (2024) mapuje životní příběh inuitské ženy, která doprovázela Knuda Rasmussena na Páté thulské expedici. Výprava byla reflektována v několika novinových článcích či memoárech jejích dánských členů, ale i přes nepostradatelné znalosti arktického prostředí Inughuitů (Inuitů z oblasti Avanersuaq) se o grónských členech zachovalo zpráv jen poskrovnu. Proto i Pauline při svých výzkumech o Arnarulunnguaq musela čelit nedostatku zdrojů – z několika stovek stran, které Rasmussen o své výpravě napsal, je této mladé a silné ženě věnována jen zhruba jedna. Kniha je tedy syntézou všech dostupných zpráv, novinových článků, ale i fotografií Arnarulunnguaq, které jsou doplněny pojednáními o společnosti Inughuitů, ze které vzešla, jejich zvycích a způsobu života během jednotlivých ročních období, jejichž znalost byla pro výpravu nezbytná.

„Muži na expedici pracovali jako vůdci psích spřežení a lovci, zatímco jejich manželky se staraly o každodenní práce a zajišťovaly výrobu i údržbu cestovního oblečení. Jak řekl Knud Rasmussen, na expedici je nejdůležitější zásobování a hned potom kvalitní oblečení.“

Arnarulunnguaq se zúčastnila výpravy z osady Avanersuaq do osady Nome na Aljašce, jejíž trasa měřila téměř polovinu obvodu Země, tj. zhruba 18 000 kilometrů. Během expedice musela čelit několika událostem, v nichž nebyla daleko smrti – nejčastějším problémem byl tenký led, který se pod těžkými saněmi prolamoval a kvůli němuž se Arnarulunnguaq i Rasmussen ocitli ve vodě, která je stahovala do svých hlubin. Z chřipky a podchlazení se Arnarulunnguaq již nezotavila, po příjezdu do Dánska jí byla diagnostikována tuberkulóza, které také roku 1933 podlehla. Její příběh ukazuje, jak významnou roli sehrály inuitské ženy během arktických výprav.

„Arnarulunnguaq byla, stejně jako ostatní ženy v Arktidě, mimořádně vnímavá k okolnímu prostředí a dokázala dobře číst počasí, sníh i led. Díky těmto znalostem musela být pro expedici nesmírně cenná. Rasmussen uvádí, že se dobře vyznala také v rozpoznávání jednotlivých druhů rostlin. Na několika místech se navíc zmiňuje o její schopnosti filozofického uvažování. Lze proto předpokládat, že s ní hovořil i o otázkách, nad nimiž sám váhal nebo o nich pochyboval.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.