Oldřich Janota: Pamatuju se, jak jsem poprvé viděl v televizi Karla Gotta

- Dva v jednom - 29. 10. 19

Oldřich Janota se narodil v roce 1949 v Plzni. Vystudoval Fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Živil se jako topič, kolportér tisku, noční hlídač a čerpač vody. Proslul jako kytarista, zpěvák, textař a skladatel, možná myslitel a hlavně jako tvůrce vnitřních světů.

 V roce 2016 vydal své „sebrané písně“ na osmi CD pod titulem Ultimate Nothing. Je autorem čtyř knižních publikací: Ty texty (texty písní, 1991), Neslyšící děti (fejetony, 2008), S-rové dřvo šptně HŘÍ (drobná próza, eseje, komiksy, 2014), Kytaru s palmou (texty písní, 2015). „Myslím, že i mě vždycky zajímal skok do propasti, abys zkusil, jestli dokážeš letět,“ řekl kdysi.

Na autorském čtení v brně písničkáře zastoupila jeho žena Romana Šilhavá. Ta přečetla úryvky z textů Oldřicha Janota a zahrála i pár písní.

V jednom rozhovoru popsal, jak prožil dětství za socialismu, kdy se rozhodl, l že nebude jíst maso. "To byla detektivka. Vegetariánství bylo něco neslýchaného, něco mezi duševní úchylkou a protistátní činností. Naučil jsem se říkat: "Víte, hrozně vám ten řízek závidím, ale doktor mi zakázal jíst maso." Pak mě místo otevřený kudly lidi i litovali. Ale jako bývalý masovec chápu, jak je těžké ten první krok udělat."

Janota je osobností především pro svůj ojedinělý autorský přístup k vystoupením, ke koncertům, k tvorbě. "Jedna bratislavská kapela měla kdysi název Zapomenutý pohyb. To je dost přesné. V dětství jsem viděl, že ke světu kolem nedokáži najít cestu, že se nesrovnává s mým vnitřním životem. Jako by v něm něco chybělo, něco dokonce hlavního. Ale to byly jen pocity! Jako dítě jsem neměl šanci nějak si to uvědomit- měl jsem jen problémy," vylíčil.

A zpátky k totalitě. "Já jsem dítě lidově - demokratického a socialistického zřízení: v dobrém i ve špatném. Vyrůstal jsem mezi kladnými hrdiny: beznohý letec Meresjev, Timur a jeho parta... Měl jsem je rád. Horší to bylo s hudbou. Častušky, ča-ča, socpopík. My jsme měli tzv.rozhlas po drátě, co šel "bez proudu", "zadarmo", takže jsem se těmahle songama rovnou probouzel. Někdy jsem i blinkal. Pamatuju se, jak jsem poprvé viděl v televizi Karla Gotta, zpíval Já nevěřím na svatého Huberta, já nevěřím ani na čerta. Několik dní mi z toho bylo špatně, protože zpíval takovým nosovým hlasem, a pořád jsem si to musel tím nosovým hlasem opakovat. Myslím, že ty písničky na mě působily takhle fyziologicky, protože skrze ty lidi a hudbu procházela dost silná energie, i když taková zvláštní," popsal. 

Janota vyžaduje po svém publiku, aby se před jeho hraním ztišilo, zklidnilo a usebralo. "Tedy reflektory, to je katastrofa. Jeden čas mi to nevadilo, to byl takový vrchol popularity na začátku osmdesátých let. Potom jsem ale pár let nehrál, a když jsem začal znova, bylo to úplně jinak - kostelíky, svíčičky, hrstky spřízněných duší, kouzelné akustiky, prostě takový pelíšky, kde jsem se mohl schovat za šero, svíčky a hudbu. Nějak jsem na techniku zcitlivěl, bude to něco dědičného. Měl jsem pradědečka, který celý život odmítal jezdit vlakem, a vypadá to, že to mám po něm. Když mi teď namíří do očí reflektory, do obličeje vrazí mikrofon, tak si připadám jak laboratorní králík. Klepou se mi ruce, protože nechápu, co tam dělám. Není to tréma, ale náhlá ztráta životního smyslu."

Loading...