Malinový vitacit vylizovaný z prohlubní dlaně, pionýrské průvody, cvičení civilní obrany, fronty na banány nebo Žena za pultem – to je vyrůstání malé El během normalizace. Mami je emočně nedostupná a tati je alkoholik, ke kterému jezdí jenom na víkendy. Porozumění a rodičovské lásky se jí dostává jen díky dědovi, starému chalupáři.

Ludmila Kábrtová ve své mazané mozaice próz Koho vypijou lišky (2013) dokázala na poměrně malém prostoru – padesáti slovech každé povídky – pregnantně vystihnout jak život během normalizace, tak vnitřní život hrdinů. Kvůli potřebě úsporného vyjadřování se většina narativu odehrává v dialozích vystupňovaných hravou pointou. Ironie vyplývá ze samotného jazyka, do kterého pronikají rusismy a názvy dobových reálií.

Po debutu Koho vypijou lišky (2013) autorka vydala knihy Místa ve tmě (2018) a Čekání na spoušť (2021). Na Měsíci autorského čtení přečetla také z rukopisu.

Oslavy vítězství
„Tři-cá-té vý-ro-čí os-vo-bo-ze-ní,“ slabikuje jí mami 
nápis pověšený ve foyer.
Hlediště městského divadla praská ve švech.
 „Sadítěs,“ uvolní jim místo voják v uniformě.
Pódiem se nese častuška.
Lidé hučí.
„Mami, proč jsou Rusáci svině, když tenhle pán je 
hodnej?“ řekne hlasitě, aby překřičela hudbu. 
Kolem se náhle rozprostře hrobové ticho.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.