Jak mohou ženy s (často nediagnostikovaným) ADHD fungovat v patriarchální neurotypické společnosti zaměřené na neustálý výkon? Kniha Roztěkané (2025) Kláry Kubíčkové a Jany Srncové se zaměřuje na každodenní úskalí, jimž tyto ženy čelí. Díky společenským stereotypům, spojeným s představou člověka majícího ADHD jako neposedného chlapce, je mnoho žen diagnostikováno (jestli vůbec) až v dospělosti – v dětství jsou učeny své symptomy maskovat, aby mohly zapadnout do společenské škatulky „poslušných dívek“.

ADHD, deprese, nedostatek dopaminu se často naplno projeví při vstupu do mateřství, jelikož přehlcená matka není s to pojmout tolik úkonů najednou: „Domácnost pro nás není nutná rutina, ale extrémní zátěž vyžadující mnoho energie a pozornosti. Z péče o ni navíc neplyne žádná satisfakce v podobě dopaminu, s jehož vyplavováním mají naše mozky problém. Stereotyp satisfakci nepřináší.“

Diagnóza sice umožní jistou úlevu, porozumění sobě samotné, ale je jen začátkem cesty ke skutečnému zlepšení situace: „Dozvědět se diagnózu ADHD je jen začátek. To, že o ní víte, vám mnoho věcí vysvětlí nebo ozřejmí, ale žít se s tím stejně musíte naučit jen a jen vy sama.“ Kubíčková se Srncovou otevřely v české literatuře zatím neprobádané téma poruch pozornosti u dospělých žen a nabídly pohled do jejich všedního života.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.