Karel Škrabal: Český literární provoz je takový „bahňák“

- Diktatura informací - 26. 10. 21

Novinář, básník i performer a špílmachr elektronického recitačního kroužku Vítrholc Karel Škrabal se narodil 21. června 1969 v Jihlavě. Vystudoval strojní průmyslovku, nedostudoval brněnskou strojárnu ani sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Zato vydal sedm sbírek poezie - za předposlední se jmenuje Kavčí hory.

Pracoval v řadě médií: byl zástupcem šéfredaktora MF DNES, v současnosti je zástupcem šéfredaktora České televize pro regionální vysílání. Žije v Praze za Letnou, ale jak píše v básní, je to spíš Bubeneč, nebo třeba i Dejvice.

Od února 2014 provozuje webovou stránku Nedělní chvilka poezie.cz, která každou neděli ve 20.00 přináší blok básní, většinou od jednoho autora. Takže už zkraje příštího roku oslaví její první pětiletku na koncertech v Brně a Praze.

Co Karel řekl v rozhovorech:

- Český literární provoz je takový „bahňák“. Aby se člověk v pětačtyřiceti letech zhroutil z toho, co o něm napíšou a obzvlášť, když má dvacetiletou praxi v médiích, to se nestane. Když někdo mou poezii pochopí, má z toho radost a nějakým způsobem ho osloví, jsem rád. A když se to někomu zdá banální, tak ať. I sbalit holku je banální, ale zároveň se kvůli tomu můžou zbláznit, aby se jim to povedlo.

- Do Brna jezdím, kousek za ním mám chalupu. Po Brně se mi stýská. Zároveň však vidím, jak se za těch pět, šest let velmi změnilo. Někdy mám pocit, že mu i přestávám rozumět. Pak si položím otázku, zda je to tím, že tam nebydlím, nebo stárnu a nemám energii to vstřebat? Myslím, že je to tak půl na půl.

Co o Karlovi napsal Petr Vizina:

Někteří zaměstnanci televize jezdí z práce domů auty, snad aby je nikdo v MHD neokukoval. Další se naopak mačkají v autobuse, který je vyklopí u metra. Z těch, které znám, jediný Karel chodí dolů na nábřeží pěšky. Zatlačí na turniket, lesklý kovový ježek se protočí a pustí ho ven. Za okrajem Kavčích hor mu pod nohama leží město. Pod strání plavecký bazén, napravo porodnice, staré hradby, věže baziliky Petra a Pavla na Vyšehradě. Cesta vede mezi činžáky a vilami dolů k Vltavě.

Karel vychází většinou mlčky, jako poutník. Jen se cestou domů musí stavit ženě pro cíga a pak obejít doma v Bubenči blok činžáků, aby vyvenčil psa. Nemám z něj pocit člověka náhle osvěženého, probuzeného faktem, že už je konečně zbaven starostí pracovního dne. Karel vykročí, a teprve potom, až se cosi přihodí, zaznamená událost v básni. Na rozdíl ode mne neprovokuje a nevyrývá, aby vyvolal situaci, v níž se dotčení lidé spontánně projeví. Bezprostřednost je pro děcka, naznačuje mi svými básněmi; takhle jim rozumím.

Karel je klidnější, a proto odvážnější. Nemá strach o svět a lidi v něm, že by působili všedně. Zaznamenává – je totiž básnickým deníkářem, nebo dokonce kronikářem –, co se přihodilo, jaké jsou věci a jací lidé sami v sobě, aniž by cítil nutnost děje rozpohybovávat, iniciovat. Obhlíží svět v jeho klidové poloze, hledá těžiště. Proto sleduje v televizi kulturní a diskuzní pořady, na které nemám trpělivost. Proto jezdí pomalu krajinou ve svém obytném vozu. Jistý si svým cílem, bez sportovních ambicí člověka rychlého, unikavého…

Loading...