Jana Juráňová se narodila v roce 1957 v Senici. Vystudovala ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Pracovala jako novinářka a dramaturgyně v divadle, v roce 1993 se postavila do čela feministického „záujmového združenia žien“ Aspekt zaměřeného na kulturu, vzdělávání a publikační činnost. Nerob s ňou rozhovor, je to feministka! zní název knižního rozhovoru, který s autorkou a překladatelkou vedla Jana Beňová (BRaK, 2024).

Píše pro děti – Ježibaby z Novej Baby (2006) – i pro divadlo – Misky strieborné, nádoby výborné (2005). Je autorkou prozaických knih, například Dobroš sa nemusí zastreliť (2010), Lásky nebeské (2010), Utrpenie starého kocúra (2012) a Nevybavená záležitosť (2013).

Kdyby se nepustila do feminismu, byl by její život řidší. „Můžu ale potvrdit, že kdybych se od roku 1993 přes Aspekt a práci s feminismem nedostala ke čtení světových, a i slovenských a českých autorek, tak bych měla mnohem uzavřenější svět. Tímto způsobem mě to velmi ovlivnilo, rozšířilo mi to obzory,“ přiznala v rozhovoru pro Deník Referendum po svém vystoupení na Měsíci autorského čtení.  

„Bez zájmu o feminismus bych se také nedostala k americkým černošským autorkám, jako je Toni Morrison a další. Hůře bych se seznamovala s díly těchto ženských autorek, které přinášejí zcela jiné vnímání světa a problémů. Od té doby, co se věnuji feminismu, jsem přecitlivělá na machismus v mužské literatuře a některé knížky ani nedočtu.“

Feminismus si podle spisovatelky získal respekt. „Současná mladší generace mužů například přijímá velmi otevřeně a příznivě témata feminismu. Dnes je spíš problémem, že genderová témata jsou přinášena přes byrokratické mašinérie Evropské unie a je velmi složité naplnit obsahem něco, co je často jen politickou hantýrkou. Jsou to většinou velmi důležitá a potřebná témata, ale artikulovaná způsobem, který například mně není vůbec blízký.“

V jistém smyslu se feminismus projevuje mírou sexismu ve společnosti. „Žitý feminismus je většinou o sexismu v prostředí, ve kterém žijeme. Stále se běžně setkáváme, já i mně blízké osoby, s nepříjemnými sexistickými reakcemi nejen mužů, ale i žen (častěji však mužů) anebo s nepochopením podstaty feminismu… A to nemluvím o sexistické reklamě ve veřejném prostoru. To jsou ty nejotravnější věci.“

Jana Juráňová na současném Slovensku vnímá návrat hrubého patriarchálního slovníku z před desítek let. „V posledných rokoch sa veľmi vyhrotili útoky najmä proti verejne činným ženám. Nezačalo sa to len Zuzanou Čaputovou, hoci v jej prípade boli útoky extrémne. Objavili sa, už keď za prezidentku kandidovala Magda Vášáryová,“ poznamenla v rozhovoru v Denníku N.

„Ale za tvrdením, že si môžeme občas už aj vyložiť nohy, si stojím. V deväťdesiatych, nultých a ešte aj ďalších rokoch sme sa stále k niečomu vyjadrovali – buď niečo napísala Jana Cviková, alebo som reagovala ja. Potom sa náš okruh rozšíril o mimovládky, s ktorými sme spolupracovali aj, ale nielen, v kampaniach Piata žena či Možnosť voľby. Neboli sme v tom úplne samy, ale ten okruh bol ešte stále dosť úzky.“

„Mňa už dlho štve, ako vyzerá spisovateľská komunita a aká je interakcia autorov a autoriek so spoločnosťou. Nemôžeme predsa žiť ako v slonovinovej veži, ale zároveň nemôžeme byť stále aktivistkami. Tak som si to trochu upratala v hlave, pospomínala na rôzne etapy vývinu…“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.