Jonáš Zbořil: Začal jsem čerpat z novinových článků a psát dost racionálně

- Publicistika - 14. 08. 20

Básník a hudebník Jonáš Zbořil se na rodil v roce 1988 v Praze. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako redaktor a moderátor Rádia Wave. Hraje a zpívá ve skupinách Steakhouse Orchestra a Sundays on Clarendon Road. Vydal básnické sbírky Podolí (2013) a Nová divočina (2020).

Anotace jeho novinky je samý otazník: „Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.“

Mezi jeho debutem a druhou sbírkou uplynulo sedm let. Autor je popsal v rozhovoru prio časopis Tvar s tím, že vlastně neměl o čem psát. „Dřív jsem totiž sedal k psaní, hlavně když mi bylo smutno. Pak se objevovala období, kdy to zase začalo trochu jít, a nejvíc se to rozjelo, když mi žena řekla, že je těhotná. Zjistil jsem, že se mi po psaní stýská, a začal jsem na tom dělat systematicky. Hlavně jsem ale našel úplně nový zdroj inspirace, který už nevychází z emocí a nepochopitelných intuitivních záležitostí, ale stojí na reálném základu. Nastoupil jsem do Radia Wave jako publicista a můj nový způsob psaní se tím hodně inspiroval – začal jsem čerpat z novinových článků a psát dost racionálně...“

„Když jsem začal pracovat v rádiu jako publicista, mým úkolem bylo dělat reportáže na zvláštní témata, ke kterým jsem se předtím nedostal. To mě dovedlo k nápadu věnovat se jim i v poezii. Vždycky mě zajímaly třeba zadní části města a jak město funguje, jak fungují inženýrské sítě, proč jsou všude trafostanice a co vlastně dělají...“

V rozhovoru před vystoupením na Měsíci autorského čtení v roce 200 pro hostovskou on-line sedmičku uvedl: „Nevím, jaké civilizační pocity teď ve světě vedou — od mého dospívání se čím dál častěji mluví o nejistotě, až úzkosti. Jako někdo, kdo se trochu pohybuje v médiích, mám ale pocit, že je to trochu nadužívaná obezlička. Řekl bych, že je důležité mít se na pozoru, víc se studovat. Psát si do deníčku svoje příznaky. Poslouchat se a čekat.“

Pro pozorování „divočiny“ zase četnářům Zbořil doporučil cyklostezky. „... Každopádně nejlepší způsob, jak cestovat po hranici, jsou cyklostezky. Ty fakt dobře bloudí mezi civilizací a novou divočinou, chvíli tě vedou po ulici, pak zničehonic zahnou a vedou po bývalé kolejové trati, takže najednou jedeš kolem starých továrních areálů, kde bují břízy, náletové dřeviny, pneumatiky se tam objímají s křákama. Když máš dobrou cyklostezku, nakonec dojedeš až někam do pralesa. Já bych ale klidně zůstal někde u těch továren. Staré divočině nerozumím, já byl dítě ze dvorku na Václaváku. Tam bylo v devadesátkách ticho jako na venkově.“

Loading...