Já jsem se z toho vypsal

Když Jiří Kratochvil vzpomíná na své začátky, nepůsobí to jako literární legenda, ale jako kluk, který si prostě nemohl pomoct a musel vyprávět. „Kluci si to opisovali do sešitů,“ říká o svých prvních kovbojkách a detektivkách. Učitelka češtiny ho tehdy hájila – a dokonce jednou ve třídě četla jeho povídku o atentátu na Abrahama Lincolna. Bylo mu jedenáct let a tehdy padla věta: že z něj bude spisovatel.

O pár let později už na gymnáziu slyšel pravý opak. „Ty slohovky mu přišly divný. Nepřijatelný.“

Právě tenhle oblouk – mezi raným povzbuzením a pozdějším odmítnutím – je v rozhovoru silný. A dobře zapadá i do knihy Vyprávět, abych mohl žít, kde se Kratochvil vrací k tomu, jak se z potřeby vyprávět postupně stala životní nutnost. Ne jako ambice, ale jako způsob existence.

V tom videu je vidět, že to všechno začalo vlastně docela nevinně: pár sešitů, opisující spolužáci a učitelka, která četla nahlas. A že někdy stačí jedna věta, aby člověk uvěřil, že má smysl pokračovat.