Ivan Kraus: A představil jsem si, jak se jeden ukomentuje

- Fejeton - 10. 05. 22

Ivan Kraus je autor próz, fejetonů, divadelních her a televizních scénářů. Narodil se v roce 1939 v Praze. Po studiích působil jako herec v kabaretu i ve filmu – zahrál si například hlavní role ve Švankmajerově komorním hororu Byt. V roce 1968 odešel do exilu, nejprve do Německa, od roku 1976 do Francie, kde se živil zejména jako loutkoherec. Nyní už žije v Čechách. 

Od roku 1991 publikoval na patnáct knížek rodinných grotesek a politických satir (Má rodina a jiná zemětřesení, Rodinný sjezd, Číslo do nebe, Medová léta, Muž za vlastním rohem, Muž pod vlastním dohledem, Muž na vlastní křižovatce aj.). 

„Co to je psaní? Posedlost. Je to obsese. Alkoholik musí pít. Když pak jde na odvykačku, nebývá to vždycky s dobrým výsledkem. A schreiber – psavec, ten musí psát. Nebo později dokonce začne komentovat,“ řekl coby host Osobnosti Plus – na Rádiu Plus. 

„Jednou jsem také v rádiu řekl, že už to nemohu dělat, že bych se také mohl ukomentovat do bezvědomí. A představil jsem si takového člověka, jak to v Čechách je, že máme komentátora sexuologa nebo sociologa a jsou to už vlastně televizní postavy. A představil jsem si, jak se jeden ukomentuje a odvezou ho do ústavu pro velmi nervózní. A pak se někdo ptá sestry, jak se mu vede. A ona říká: ‚Ale dobře. Komentuje motýly, komentuje trávník, komentuje počasí...‘ Víte, občas se přistihnete, že už jste za čárou,“ pronesl na stejném místě. 

„Udělal jsem určitou zkušenost a teď to mám tak, že nejdřív ty lidičky oslovím, potom jim něco čtu, něco jim do toho povídám, takže je to skutečně trochu literární kabaret. V Brně jsem byl asi pětkrát na Měsíci autorského čtení v divadle Husa na provázku, a bylo plno. Z toho je člověk nadutej, protože to není vždycky. Je to pěkný, dobíjí to baterie, jelikož jste v kontaktu se čtenáři. Na konci je beseda, pak si nechají podepsat knížky, pro škrabala je nezbytná nutnost opustit počítač a potkat lidi, který zajímá,“ popsal v rozhovoru pro Xantypu v říjnu 2010. 

V rozhovoru na Rádiu Plus odsoudil také ducha průměrnosti. „Nemám rád pohled na okolí, na život, na společnost průměrnými brejličkami o velmi nízkých dioptriích. Jakoby zamlžovadélka, především díky médiím. Dráždí mě to a moje žena vždy říká, abych okamžitě byl tak laskav a přestal jí ničit snídani. Odpovím, ať tedy jen vypne televizi a jsem zase v pořádku,“ popsal moderátorce pořadu. 

Zavzpomínal na svůj návrat z exilu. „Když jsme se sem vraceli, to byla taková neurózka, ..sem, tam, sem, tam. Ještě jsme odjížděli za hranice pracovat a tak. A jednoho dne jsme s Janem seděli u televize, někdo něco chvíli říkal. A tehdy jsem měl předsevzetí, které jsem dodržoval. Buď taktní, nevysvětluj věci lidem, protože jsi přeci jen byl v jiných zemích a oni byli tady. Myslím, že to bylo správné, že jsem si takové předsevzetí udělal. Ovšem sedíme s bráchou a koukáme a já jsem nad slovy toho člověka na obrazovce zvýšil hlas a křičel jsem, že ho znám, že o něm vím a hrozil mu ukazovákem. A bratr krásně a dojemně řekl, že mě tedy konečně vítá doma. Ano. Češi mají ironii. Máme-li nějaké kvality, tak je to tahle,“ popsal v relaci.  

„Nesnáším, když mi někdo řekne, že v Albánii, je to k nesnesení. To mám chuť se tam jet podívat, protože je to tam k snesení v jiných kritériích,“ řekl například moderátorovi Aleši Cibulkovi. V každé zemi, kde jsem byl, bylo něco fajn a něco míň. Ale nikdy bych si netroufl říct, že je to tak nebo onak.“ 

Nepovažuje se za spisovatele, ale za onoho škrabala. „Spisovatel? To bych se na chvíli mohl přitulit k Nerudovi. Já se k němu blížím, taky se neprodávám. My jsme oba v antikvariátech. Ale já jsem rád.“ 

Odsoudil rovněž čecháčkovské stěžování si a pofňukávání. „Tady? Tady je to oáza! Máme se velmi dobře. A měli bychom se ještě líp, kdybychom si to uvědomili. Negace vyplývá z toho, že se nechceme porovnat se světem nebo ho neznáme. Jsme tady jen my a jinak není nic. S tím posuzováním sebe samých je to ošidné.“ 

Loading...