Hatice Meryem: Kdybych byla ženou opilce

- Turecká čítanka 2 - 13. 08. 19

Hatice Meryem je turecká prozaička a scenáristka, autorka předloh několika televizních seriálů. Narodila se v roce 1968 a po studiu ekonomie v Izmiru a třech a půl letech práce v bance se rozhodla stát spisovatelkou. Odešla do Londýna, kde pracovala jako uklízečka, chůva, číšnice nebo kolportérka a veškerý volný čas věnovala psaní a hledání vlastního literárního výrazu.

Po návratu do Turecka začala publikovat v kulturně zaměřených časopisech Öküz a Hayvan. Do středu turecké literatury ji vystřelila sbírka povídek Siftah (První obchod dne) a zvláště humoristicky laděný román Sinek Kadar Kocam Olsun Başımda Bulunsun (Kdybych měla manžela velkého jako moucha, aby na mě dohlížel…). Dramatizaci této populární knihy sehrálo Státní divadlo v Ankaře.

Přidala další tři romány nebo knihu humorných povídek o mateřství. Začala psát také scénáře a spolupracuje s časopisy – svými texty přispívá například feministickému časopisu Amargi.

„Je pravda, že jsem nikdy netrpěla hlady a chudobou, ale vždy jsem jí byla blízko. Musela jsem si ji osahat. Napsala jsem, že chudoba ovlivňuje jazyk. Viděla jsem, jak chudoba ztrácí lidskou bytost, která jen mlčí,“ popsala jedno z témat svých próz.

Ráda si hraje s jazykovými vrstvami svých textů. „Přísloví a slangové výrazy zvyšují autentičnost beletrie, pokud je jejich použití na místě. Ale v některých textech bývá používání vulgarit jen levným efektem,“ popsala.

„Velmi se mi líbí živá kultura, živý jazyk. Nová slova do něj vstupují a také je opouštějí. Větná skladba a přízvuk se za posledních čtyřicet let hodně změnily. Ano, slovesná kultura protéká hrobem a lidstvo jím také proudí. Jazyk je jako bujná řeka,“ vykládá autorka.

Zároveň se nebojí nové doby, současnosti a změn, které život přináší. „Lidé píší z telefonu, z počítače, z různých aplikací. Jako spisovatelce mi to nevadí. I když nejsem aktivní uživatel, vidím, že lidé ve virtuálním světě zvýšili svou expresivní sílu. Třeba tu že se dokážou plně vyjádřit ve sto čtyřiceti znacích. Dnešní YouTube, bloggeři, to vše je součástí ústní kultury. A kdo na tím ohrnuje nos, ten odmítá pochopit duši času,“ tvrdí.

Pro Měsíc autorského čtení a časopis Respekt napsala povídku Kdybych byla ženou opilce, kterou uvedla scénou, jak si jde pro zpitého muže do parku. „Oči, co by se zpod pouliční lampy snažily rozeznat park, by nakonec spatřily mého všiváka manžela, jak se válí za lavičkou. Zatímco bych se snažila popadnout pod paží toho mého ochlastu, co obrážel bary a hospody ve vzdušné košili, ačkoli už zima dávno zaklepala na dveře, a zvednout ho ze země, horem dolem bych ho proklínala. Sukně a vesta by se mi špinily od prachu a bahna, po obličeji by mi stékaly proudy vody a on by mě z místa, kde se válel, odstrkával…“

Loading...