Emil Hakl: ...v podstatě jsme ve válce

- Diktatura informací - 08. 02. 23

Emil Hakl je spisovatel, který byl novinářem, pracoval reklamní agentuře, umí publicistiku a jasně formulované názory. Pracoval také jako aranžér, knihovník, skladník, strojník čerpací stanice, zvukař, jako textař v řadě reklamních agentur, jako redaktor Tvaru i jako novinář v týdeníku Instinkt.

Vstoupil do širšího povědomí novelou O rodičích a dětech (2003), za kterou obdržel Magnesii Literu a kterou režisér Vladimír Michálek zfilmoval.

Následovala řada dalších knih a ocenění, například Pravidla směšného chování (2010) a Cena Josefa Škvoreckého, Skutečná událost (2013) a další Magnesia Litera. Úspěšný byl i román Umina verze (2016).

„Je to i naše válka, protože se týká celé Evropy,“ napsal o ruské invazi na Ukrajinu Emil Hakl v úvaze pro sérii Střepy s názvem Zpráva z konce března. „Rusko má ze strategických důvodů veliký zájem o Pobaltí. Nevím, jakým způsobem by se válka mohla rozšířit. Teď je to na hraně. Může se to stát velmi snadno. Vnímám to tak, že v podstatě už ve válce jsme. Není to válka studená, spíš polohorká.“

MAČ v Brně

V roce 2013 četl v divadle Husa na Provázku. „Já jel vlakem z Prahy se sympatickou starší paní ze Středního Slovenska. Říkala, že pracuje v Západní Evropě a dvacet let nejela vlakem. Komentoval jsem jí tu cestu, ona vytáhla lahev borovičky, dali jsme si asi čtyři panáky. Se budu snažit být kontinuální i přesto,“ rozvláčně povyprávěl autor v úvodu.

Předznamenal zábavnou atmosféru celého večera. „Kdyby náhodou se vyskytl autor, který má před čtením neurotickou tenzi, tak ve chvíli, kdy vám nasadí toto, tak se prudce uklidníte,“ vrátil se ještě k těm borovičkám.

Přečetl povídku s názvem Vzácná paní, to se ví. Řekl o ní, že je nová, neověřená a že se odehrává v roce 1997. „Dopsal jsem ji předevčírem.“ Při čtení efektně moduloval hlas, sem tam utrousil dodatkový komentář, publikum bylo v dobré náladě. Povídka později v upravené podobě vyšla v souboru Hovězí kostky (2014).

„Vy ty proměny příběhu si přivoláváte tím, že se necháte do nějakého takového vtáhnout?“ zeptal se divák na autorovy postupy při psaní.

„Každý se snaží evokovat těch několik výraznějších procent z toho života běhu. Těch ostatních pětadevadesát nestojí za řeč. Automaticky evokuje to, co se mu zdá jakoby sdělitelný. To je první varianta, spontánní. Druhá je zpětná vazba, jestli to vůbec stojí za to. Pak člověk sedí doma v klidu sám a ťuká. Pak už tomu vnutíte nějakou formu už kvůli sebeúctě, aby to nebyla úplná blbost, což jako neznamená, že ve výsledku není.“

Bez Ferdy Mravence

O autocenzuře Hakl pronesl: „Z obou stran jsou mantinely, od obou hrozí při nárazu nuda nebo opakování se.“

Jak autor vnímá své starší knihy? „Jsem nadšenej vždycky z toho textu, co píšu. Ale když odezní, vidím, že to zas nebyl ten text, kterej sem chtěl. Tak to člověka nakonec žene dopředu vlastní nedokonalost. “

Za nejoblíbenější četbu v dětství autor bez přemýšlení označil klasiku: „Bez debaty Ferda Mravenec! Nedávno sem si říkal, že už bych se měl zbavit závislosti na Ferdovi Mravencovi, tak jsem všechny ty knihy odnesl ke kontejnerům. Za pět minut už tam nebyly. Bez Ferdy Mravence je hnedle hůř.“

Jedna divačka na to navázala: „Mě tam vždycky strašně štvala ta Beruška, to byla děsná svině. Mně to hrozně bliklo na ty vaše ženský, jaký máte ten typus. Nemáte pocit, že vám ta Beruška do toho vlezla?“ „No, možná máte pravdu,“ uznal rozesmátý Hakl.