„Žijeme v mýtech. A vlastně to je to, co je kořením té jinak velmi nudné, sterilní existence.“ Dora Kaprálová (* 1975) svými fabulačními schopnostmi rozbzučila celý literární diskurz a za svou nejnovější prózu získala hned několik ocenění (dvojí Magnesii Literu a Cenu Evropské unie za literaturu).

Skutečnosti se v Mariborské hypnóze (2025) nechovají podle daných pravidel, vypravěčka v nich smývá iluzorní hranice mezi realitou a fikcí. Čtenář je hypnotizován kresbou mariborských ulic a jejich obyvatel, která je doplňována vyčerpávajícími fakty o musca domestica a milostným příběhem hypnotizéra Svengáliho a jeho partnerky Elis.

Mozaikovitý děj ozvláštňuje přirozená jazyková hravost a asociační linky: „Psaní je psaní. Plnost a prázdnota. Mlčení a průjem slov. Vyprazdňování sytosti, co svírá střeva, záchranný let v zepelínu s heliem, vůní dobré psaní připomíná sraní a taky vavřín vznešený.“ Vracející se jemné muší nuance poletují kolem čtenářových myšlenek a pozvolným bzukotem je unášejí do svého fantaskního hnízda.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.