„Devatenácté století mám rád, protože lokomotivy jezdily na páru a ne pozdě“

- Novinka 15 - 21. 11. 18

Petr Stančík se narodil v roce 1968 v Rychnově nad Kněžnou a vstoupil do literatury pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Od roku 2007 publikuje pod svým jménem. Vydal mimo jiné příběh o prvním českém superhrdinovi Pérák nebo gastronomicko-pornograficko-filozofický thriller Mlýn na mumie (Magnesia Litera 2015 za prózu, Nejlepší audiokniha roku 2015).

Autor píše i pro děti. Napsal také historickou monografii Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem o zničeném Šalomounové chrámu ve středu Nového Města pražského. Je autorem několika vynálezů: například raketového pluhu nebo kyvadla, poháněného tangenciálně vrtulí. Zabývá se též perifyzikou a experimentální eschatologií. 

Nakladatelství Druhé město vydalo jeho nový román ze současnosti nazvaný Nulorožec. jeho název znamená nejen rohy, které nosorožcům odřezávají pytláci v Africe, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než řídit společnost „jedinečných jednorožců“, míní Stančík.

„V noci se mi zdál příšerný sen, v němž jsem se ocitl bez mozku. Informace o tom, kdo, jak a proč moji lebku vyprázdnil, zmizela spolu se zbytkem mé paměti. Stav bez mysli byl podivně uklidňující, podobně jako při přetažené meditaci nebo celonočním modlení o vigiliích. Potíže však činila prázdná dutina v hlavě — za větru v ní hvízdala meluzína a divoké včely si uvnitř postavily hnízdo...,“ píše ve svém díle autor.

Petr Stančík se stal velmi sledovanou osobností tuzemské literatury. „Dokud mi nelezou na balkón paparazzi, není to tak strašné. Horší je, že mne už čtenáři občas poznávají na ulici. Mám totiž výraznou postavu, prý jsem podle chůze rozeznatelný až na půl kilometru, dokonce i v mlze. Takže když se chci proměnit v pana Hyda, musím kvůli tomu jezdit až do Paříže,“ řekl v rozhovoru pro literarky.cz.

„Věřím, že čas se otáčí stále dokola ve spirále a mění se jenom kulisy v pozadí. Jak říkávala babička Rozálie z Andělího vejce: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ V dějinách si vybírám války a jiná zlomová místa, protože v krajních podmínkách se líhnou velké příběhy. Devatenácté století mám rád, protože lokomotivy jezdily na páru a ne pozdě, vládli králové a ne kramáři a lidé měli sebeúctu a ne selfie tyčky. Ale čistě náhodou právě teď píšu knihu ze současnosti, bude se jmenovat Nulorožec,“ uvedl také.

Loading...