David Zábranský: Já zase nejsem tak čtenej autor...

- Magnesia Litera - 06. 08. 25

David Zábranský se narodil v roce 1977 v Praze, kde žije na střídačku s řeckými Aténami. Vystudoval mediální studia a právo na Univerzitě Karlově. Pracoval jako právník a šéfredaktor portálu CzechLit. Vydal prózy: Slabost pro každou jinou pláž (2006), Šternův pokus milovat (2008), Kus umělce (2010), Edita Farkaš (2011), Martin Juhás čili Československo (2015), Za Alpami (2017), Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (2019), Republika (2020) a O jednom zachraňování života (2022).

Podílel se na kolektivní detektivce Šest nevinných (2015), napsal hry pro rozhlas (Hudba! Konečně!, 2010) a divadlo (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, 2016).

Jeho nový román, deník zavedeného spisovatele Jů a Hele vydaly brněnské Větrné mlýny v roce 2024. Magnesii Literu nevyhrál, ale získal si uznání od jednoho z vítězů J. A. Pitínského. “díky J. A. Pitínskému, který přes prostředníka při přebírání ceny za prózu prohlásil, že je nešťastný, neboť cenu jsem měl dostat já. Prý se to stalo v rámci udílení Liter poprvé, aby se někdo takto veřejně de facto zřekl vysněné ceny. Takže jsem utěšený až šťastný. Pitínský je kapacita, ne? A Pitínského na rozdíl od těch nounejmů, co řeší morálku, uznáváte úplně všichni, ne? To mám ale porotu, panečku. Mysleli jste si, že jsem debil, vyhodili jste mě dveřma, ale já se vrátil oknem, do kterého mě za cop tentokrát vytáhla pravá velká osobnost. Až jednou poletím na dělové kouli, bude to JAP, kdo mě výstřelí. Předem i zpětně díky, bratře,” napsal Zábranský ve svém sloupku na iLiteratura.cz.

V předmačovském rozhovoru na on-line platformě Hostu Zábranský o svém románovém deníku, který zachycuje rok života, prohlásil, že šlo o odvážný počin. “Skutečný deník, jak tomu říkáte, podle mě nemůže vzniknout nikdy. Fantazii o skutečném deníku je zatím asi nejblíž fantazie o singularitě, našem mozku v cloudu. Vědomí nebo nevědomí publikování nehraje roli. Co roli hraje, je rozhodnutí k odvaze. K pravdě se pak takový deník pomalu blíží skrze roky pilování, a dokonce upravování skutečnosti. Všechno se musí podřídit stylu. Najít styl, což je obří práce, znamená najít skutečný, opravdu skutečný, jak by řekl IVK, deník.”

Zábranský na Mači v roce 2025 v Brně přiznal, že nečte českou prózu, ale je posedlý zprávami v angličtině. “Trump, Zelenskyj, cold war, historie klimatizace, pojetí zadku v kultuře, AI, progres, Gauguin, Wagner group, Apple in China, odpad, Gaza, Quinn Slobodian… Tuny všeho o všem,” přiznal v rozhovoru s Petremy Nagy.

Jelikož románový deník Jú a Hele píše o skutečných lidech, autor zdůrazňuje, že jedním z nepochopených motivů je i humor, přiznal na Mači, že zvažoval, že dílo vydá pod pseudonymem. “To byla celou dobu klíčová otázka. Začalo to tím, že jsem byl v pokušení změnit jméno. A pak jsem zjistil, že se celá ta věc rozpadne. Takže lidi tam museli zůstat pod svými jmény. Jediná manželka mohla říct, co tam nebude. Rozhodl jsem se, že to obhájím, že je to umění.”

“Je pravda, že se našli lidé, kteří se se mnou po té knížce rozloučili,” dodal na Měsíci autorského čtení. “Já zase nejsem tak čtenej autor,” dodal.

Zábranský přiznal, že například deníky Ivana Diviše, nebo Jana Zábrany hltal jedním dechem. “Mě bavily ty velký český deníky, Ivana Diviše jsem žral, Zábrana mě bavit. U Diviše jsem fascinovaný jeho osobností, která přetejká do toho textu... U toho Zábrany jsem viděl ten jazyk a život, a nutně ta osobnost nebyla rozhodující.”