Aslı Perker: Jediný důvod, proč jsem novinářkou, je ten, že nechci být spisovatelkou

- Turecko - 12. 06. 19

Prozaička, novinářka a editorka Asli E. Perker se narodila v roce 1975 v Izmiru. Vystudovala amerikanistiku, pracovala pro týdeník Aktüel Haber (Aktuální zprávy), deníky Radikal a Sabah (Ráno) a jako nezávislá reportérka působila v New Yorku. Stala se šéfredaktorkou nakladatelství Beyaz Baykuş (Bílá sova).

Aslı Perker se v roce 2001 přestěhovala do New Yorku a zaměřila se na literaturu a v roce 2005 vyšel její první román Vůně jiných. Její román Sufle (Suflé) pojednává o stárnutí, smrti a smutku a je prošpikovaný četnými kulinářskými exkurzy. Byl přeložen do třiadvaceti jazyků a jeden z kritiků o něm napsal: „Vtipná, dojemná a chytrá próza, která zkoumá, jaký je skutečný smysl rodiny a jak důležitou roli v něm hraje jídlo. V každém směru delikatesa.“

Její novinářské povolání do její literatury přineslo disciplínu. „Jediná oblast, kterou novinařina ovlivnila, byla disciplína, disciplína psaní. Jsou lidé, kteří mohou napsat knihu za čtyři roky, protože je to dost dlouhá doba na soustředění. Ale já se snažím držet kalendáře, který jsem si pro sebe naplánovala, protože jsem zvyklá na termíny odevzdání a dokonce i na hodiny. Jediný důvod, proč jsem novinářkou, je ten, že nechci být spisovatelkou, ale hlavně si jako novinářka vydělávám peníze psaním, protože je nevydělám psaním knih. Navíc si myslím, že jsem dělám dobrou žurnalistiku, protože všechno, co dělám, beru vážně,“ popsala v jednom rozhovoru.

„Svou první knihu jsem psala při práci ve velmi těžkých podmínkách. Pracovala jsem 12 hodin denně, ve tři jsem se vrátila domů, ve 4.00 jsem šla spát. V 9 ráno jsem vstala a začala psát, a pak jsem zase šla do práce. No, ale byla jsem mladá,“ líčí své literární začátky.

Pro vlastní literární tvorbu si vypěstovala speciální recept: „Přemýšlejte o psaní jako o snech. Při psaní jsou lidé stejně svobodní jako ve svých snech. Jakmile se probudí, tak se snaží pochopit své sny a chtějí je spojit se svými životy. Myslím si, že čím lépe je umíme číst, tím lepší jsme spisovatelé. Život je stejně reálný jako i absurdní.“

Na konci knihy čeká autorku vyčerpání. „Přinejmenším když kniha končí, může se to stávat. Může to i chvíli trvat. Je to velmi únavný proces. Vlastně je to jako terapie. Neustále dáváte něco ze svého srdce, z mozku a já vám za sebe řeknu, že po dopsání knihy mám pocit, že jsme obě prázdné. Ale pak najdu novou myšlenku, která mě zaujme a začíná naplňovat mé srdce i mysl. A je to pro mě ten nejpříjemnější proces.“

Loading...