„Že jsem ho nikdy nedokouřila do konce? Mluvil u toho na mě úchylně jako na malou holčičku, což okoukal z porna, a ono pak prostě moc nešlo nesmát se, nebo se za něj aspoň nestydět.“ (Milenka Fauna Cykase, Tvoje tvář s hebkým odrazem)

Alžběta Stančáková, dosud publikující coby básnířka (Co s tím, 2014; Čačak, 2023), ve své nové sbírce arabesek Tvoje tvář s hebkým odrazem (2025) odhalila svou prozaickou tvář. Její poetika však zůstává vesměs stejná – krátké prózy nahlížející do fragmentů lidských osudů kypí absurdními zápletkami, lehkou ironií a hravostí příznačnou už pro sbírku Čačak.

Přitažlivost autorčiny druhé básnické sbírky Čačak tkví mimo jiné v neobvyklých metaforách vzniklých řetězením nesouvisejících slov a obrazů, které v básních ožívají vlastním životem. Dominantou a návratným motivem je také lidské tělo, jeho pach a tekutiny s naprostou samozřejmostí zobrazované při každodenních úkonech: vyprazdňování v cukrárně, polykání vlastních soplů, stehna slepená hlenem, děvčata stojící na blitkách, výstřiky mateřského mléka při kontrole jízdenek, vytírání zpoceného konečníku, mrznoucí chcanky na kolemjdoucích. Jednotlivé obrazy do sebe dokonale zapadají a tvoří pestrou mozaiku, která čtenářově ulepenému svědomí ještě dlouho nedá spát.

„Mé tělo je stroj s nahnilou pamětí,
se zuby,
co stačí odvolat.

Tvé tělo pozbylo kostí
a zrada tě není schopna.

Takový
je tedy život.“

(12. 5. 2020, 20:17, 94 %, Čačak)

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.