Zeno Kaprál: Píši věci z reálu. Moc si nevymýšlím…

- Básník a učitel - 08. 02. 22

Zeno Kaprál (19. 10. 1941 – 26. 10. 2020) byl český básník, představitel brněnské bohémy šedesátých let a autor spirituální lyriky s důrazem na tradiční formy. Jeho poetika voní po poezii Jana Skácela. V jihomoravské metropoli byl znám rovněž jako nestor kavárenských mačů v šachu. Vedle toho byl i všímavý a velejemný esejista, držitel Ceny Českého literárního fondu. 

Pracoval v moha povoláních – jako vychovatel v polepšovně, přispěvatel plzeňského rozhlasu, zeměměřič či hasič, pojišťovací agent České pojišťovny, kde působil přes dvacet let. Spolupracoval s Českou televizí na tvorbě básnických medailonů. 

Verše psal od konce padesátých let, v letech šedesátých byl jednou z hlavních postav brněnského „jara“, řada jeho děl vyšla v samizdatu. 

Vydal sbírky Ploty (1962), Reinerův výbor (1992), Staré texty, Nové texty (1992), Růžová cesta (1995), Plané palposty (1997), Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské (1998), Ozvy kázní (2000), Glosy a maximy (2001), Namol střízliv (2002), Pádlo stálosti (2003), Zeleň blankytu (2003), Suché roráty (2004) a další. Psal prózy, glosy i maximy – Uvnitř vně (2014). 

Ke konci života pobýval střídavě v Brně a ve Strmilově na Vysočině. Sem a tam psal dopisy. Málokdy se však dočkal odpovědi. Většinou odjel dřív. Hledal pořádek zdravého rozumu v depozitáři starých vizí. 

„V podstatě nedělám nic jiného, než píšu básně. To je vlastně jediná věc, kterou dělám soustavně celý život. Takže budu dál psát básně, pokud mi to půjde,“ přiznal v medailonu České televize v roce 2005, který režíroval Arnošt Goldflam. 

„Ono se tak mluví o tom prvním verši, ze kterého se pak odvíjí to ostatní. Pravda je, že nakonec ten první verš v té básni ani není. Ale já si myslím, že báseň se musí vysedět. Píši dost pravidelně. Každý týden vrhnu jednu báseň. Tak to asi v průměru vychází. Někdy jsou samozřejmě dvě a někdy žádná. Čili průměrně napíši asi 55 až 60 básní do roka,“ uvedl v dokumentu. 

„Jsem realista. To je věc, kterou každému tvrdím, že píši věci z reálu, že si moc nevymýšlím. Nemám nějakou studnici témat, kterou bych vybíral a ona by se nějak zmenšovala nebo zvětšovala,“ popsal v televizi divákům. 

O Kaprálově poezii se v roce 2004 v časopise BOX krásně rozepsal Igor Fic. „… Čím jeho poezie je? Jedna z výchozích charakteristik Kaprálova básnického díla by mohla znít asi takto: poezie Zeno Kaprála je básnickým cvičením. Ne ve smyslu ignaciánských exercicií – i když si lze jen těžko představit exercitanta, který by se alespoň v rovině vnitřní disciplíny odkazu sv. Ignáce nedotkl – nýbrž ve smyslu dosažení jistého, dnes však převážně iluzorního, básnického či uměleckého gradu. Taková cvičení, řekněme rétorická, stylistická či poetická, jsou uložena v samotných základech evropské kultury,“ zahájil text Fic. 

„Kaprál není pouhým pozorovatelem věcí, Kaprál není básníkem reflexe. Vše, co se ho dotýká, transformuje cituplnou účastí na běhu světa do polohy osobního údělu. I ten má svůj konec a cíl. A tak jsou děje a věci respektovány a vzájemným uctivým dotekem doslova osvobozeny z pout všední nerozlišenosti, aby byly postaveny na světlo boží a aby božskou přítomností osvětleny čelily působení času, a nakonec mohly klesnout vstříc své konečnosti. Ovšem proměněny lidskou účastí,“ napsal Fic. 

Loading...