Veronika Šikulová: Možná z nás bude pěkný strom…

- Zázrak z Modry - 09. 12. 19

Nespoutaného vypravěče, kterého není snadné díky invenci a třeskuté poetice poslouchat, ale spíše číst, má slovenská literatura ve Veronice Šikulové. Prozaička, publicistka, laureátka prestižní ceny Anasoft litera 2015 debutovala v roce 1997 sbírkou povídek Odtiene. První román – sága tří generací – zachytila příběh rodiny, tří žen, s pomocí autentických dokumentů jako byl dopis z fronty a vězení.

Pokud se obrátíme k jejímu talentu, asi stačí napsat, že je dcerou spisovatele, básníka a dramatika Vinceta Šikuly. Dokáže se vzhlížet v každodennosti a vzývat obyčejné věci. Přitom není patetická. „Možná z nás bude pěkný strom… Já jsem svoje tělo, já jsem svoje duše. Všechno ve mně se má rádo, můj život je jen takový, jaký si vymyslím, hladit, laskat…“ píše žena, která se živila i jako novinářka.

„Ani se netajím tím, že jsou to povídky z prostředí, ve kterém žiji,“ přiblížila novinářům knihu povídek Petrichor (2016). Pracuje na volné noze, kromě literatury se věnuje i psaní fejetonů do ženského měsíčníku Miau (střídá se s vrstevnicí Denisou Fulmekovou, také autorkou Měsíce autorského čtení).

Snad každičký odstavec jejího psaní je malým zamyšlením, které ilustruje autorčin bohatý vnitřní svět a nevšední způsob jeho vnímání. „Proč by lidé nemohli mít některé vlastnosti strojů… Jinak z nich my ženy máme strach. Nic jiného člověk na světě nemá, jen vztahy anebo lásku k tomu, kdo je právě po ruce. A přitom dotyk nějakých nesmyslných chapadel je k nerozeznání od dotyku rukou. Kdyby nás tak polaskal nějaký stroj.“

Loading...