V Turecku je to velká výzva být a chovat se jako žena

- Turecko 3 - 20. 11. 18

Turecká prozaička a autorka esejů, recenzentka a překladatelka Çiler İlhan se narodila v roce 1972. Studovala mezinárodní vztahy a politologii Bosporské univerzity v Istanbulu. V jedenadvaceti získala první literární ocenění. Krátké prózy dlouho publikovala v časopisech a v roce 2006 vydala sbírku povídek Rüya Tacirleri Odası (Komnata obchodníků se sny). O čtyři roky později Sürgün (Exil), za niž získala Cenu Evropské unie za literaturu.

Pracovala jako hoteliérka, spisovatelka na volné noze a redaktorka, působila také jako PR manažerka luxusního hotelu Kempinski v Istanbulu. Je šéfredaktorkou turecké mutace časopisu Condé Nast Traveller. „Všechno by mělo být co nejjednodušší, ale ne jednodušší,“ hlásí se k Einsteinově maximě.

 „Často mě napadá, že bych namísto cestování a předčítání z knihy Exil měla zablokovat dveře do svého pokoje a tam dokončit svůj román. Ale jak říká Elie Wieselová, knihy mají své vlastní osudy a Exile to dává velmi silně najevo,“ uvedla v souvislosti s tím, že ji stále zvou v souvislosti s knihu Exil na čtení na autorské večery a na festivaly.

Její první kniha Rüya Tacirleri Odası (Komora obchodníků snů, 2006) přinesla sbírku povídek, které spolu navzájem komunikují. V Exilu (2010) zase nabídla témata invaze do Iráku, smutné postavení žen či motiv Batmana, ale i incestu, pomstě a zabíjení. Kniha byla vydána ve 27 zemích, včetně Spojeného království, Itálie, Francie, Nizozemska a Mexika.

„Myslel jsem si, že když vydržím do devátého měsíce, můžu se spolehnout, že se dostanu ven, ať se děje, co se děje. Přinejmenším budu v té době oficiálně považován za člověka! Na konci devátého měsíce jsem už měl trochu přerostlé ruce a unavovalo mě svírat je v pěst, aby se matce zbytečně nenafukovalo břicho. Malinko jsem je povolil. Ale ne úplně,
co vás nemá, jenom maličko, abych si krapet ulevil. Panebože, to děláš ty?!“ napsala v typicky krátké povídce nazvané Číslo 5 (přeložil Petr Kučera).

„Naši otcové se po narození dalšího potomka unavili pohlížet na naše porody opotřebené matky s vláčným tělem a faldy, místo toho sledují malé tvrdohlavé dospívající dívky. A najednou jsou naše matky slepé,“ uvedla v jednom rozhovoru o tradičních „patriarchálních problémech“ uvnitř tureckých rodin.

„Jsem přesvědčena, že je třeba o tom mluvit a psát znovu a znovu. V Turecku máme řadu strašlivých tabu, která se řídí výroky typu: Pokud je paže zlomená, budeme ji v rodině držet rovně,“ uvedla. „Ačkoliv sama pocházím z moderní rodiny, protože jsem její první spisovatelkou, vyrůstala jsem ve vnitřním exilu.“

„Při pohledu zvenčí vypadáme jako otevřená společnost. Můžete zahlédnout ženy, které jezdí na kole v krátkých šatech nebo v minisukni a nikdo je nekárá. Ale to neplatí pro celou zemi, jen pro Istanbul. Ale i v Istanbulu máte vždy pocit, že jste stále pod dozorem. Dávat své vnady na odiv je nebezpečné, je to jako vyhnanství pohlaví. V Turecku je to velká výzva být a chovat se jako žena.“

Loading...