Stanislav Beran: Můj typický čtenář? Třeba vůbec nikdo...

- Povídka - 21. 08. 20

Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Začínal jako učitel, pracuje jako manažer ve farmaceutické firmě. Začínal poezií (Zlodům, 2002), nyní píše hlavně prózu - Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), Hliněné dny (2009), Žena lamželezo a polykač ohně (2013), Vyšehradští jezdci (2016) a Kocovina (2019).

„Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům,“ stojí v anotaci poslední autorovy knihy. 

Stanislav Beran se přesto označení spisovatel brání. „To slovo mi zavání pohřbem Svatopluka Čecha,“ řekl v jednom rozhovoru. „Asi je to dáno tím, že je píšu v podstatě pořád. Když potřebuju změnu od stávající činnosti, začnu vymýšlet konstrukci povídky. Rád se k nim vracím, jdou mi snáz."

Psaní si autor nechce vybrat jao profesi, aby ho nepřestalo bavit. „Ono to zní hrozně hezky „živit se jako spisovatel“, ale já jsem realista. Nečekám, že by se to mělo stát. Myslím si, že kdybych se o to snažil, byla by to nemístná křeč. Mám obavu, že by mě psaní přestalo bavit, kdybych k němu začal přistupovat v tom smyslu, že je to práce a musí mě živit. To já radši dělám mnohem nezáživnější práci, u které jsem si stoprocentně jistý, že mám právo na to, aby mě nebavila."

Povídku bere jako specifický žánr a jejím posláním je, aby byla hlavně čitelná. „Mělo by to být čitelné, takže to může přečíst každý, a pak už jde jen o momentální duševní nebo citové naladění. Někomu to může připadat jako věc, kterou přelouská za odpoledne o víkendu, a někdo se k tomu může vracet třeba rok, vzhledem k tomu, že jsou to povídky. U tohohle typu literatury se těžko hledá cílový čtenář. Je fakt ten, že jsme na tohle téma jednou debatovali s nakladatelem. Říkal: Hakl, to je pražáčtina, Topol, to je pražáčtina, ale u té tvojí knihy si neumím představit nikoho charakteristického. Není to pro studenty, ani pro ženy na dovolené, ani pro muže na dovolené. Řekl bych, že můj typický čtenář může být kdokoliv, ale na druhou stranu se může stát, že tím pádem to nebude vůbec nikdo."

Beran projevil zájem také o poválečné období v republice. „Je pravda, že jsem tohle zmiňoval, ale paradoxně jsem to asi zmínil v nešťastnou chvíli. Od té doby se objevilo poměrně dost knih, které se věnují poválečné situaci. Nechce se mi po několikáté převářet tu samou polívku. Nemůžu říct, že je ta věc pro mě uzavřená, neznamená to, že mě přestalo téma zajímat. Až zase dostanu chuť, mohl bych se k tomu za pár let věnovat. Třeba mě napadne něco lepšího, co se týče zpracování."

Loading...