Roman Ludva: Každý se narodí s určitým talentem

- Próza - 07. 01. 22

Prozaik, scenárista, publicista a dramatik Roman Ludva se narodil v roce 1966 v Ústí nad Orlicí. Po nedokončených studiích VUT v Brně pracoval jako dělník a technik a po roce 1989 působil jako dramaturg v olomouckém Divadle hudby a jako redaktor tamějšího rozhlasu a nakladatelství Votobia.

Od roku 1999 je na volné noze. Publikoval romány Smrt a křeslo, 1996; Žena sedmi klíčů, 1997; Jezdci pod slunečníkem, 1999; Stěna srdce, 2001; Poslední ohňostroj, 2004, v nichž „po všech stránkách naplňuje koncept intelektualizované konzumní literatury: složitě konstruované příběhy, které využívají prostředků moderního detektivního románu, jsou zprostředkovány vypravěčem čtenářsky i odborně poučeným“ (Erik Gilk).

Pravidelně psával fejetony do literárních příloh Práva, MF DNES, Hospodářských novin, Reflexu, Literárních novin a Listů. Ludva je také scénárista a úspěch sklidila televizní pohádka Království potoků z roku 2005, která získala Cenu dětské poroty na Festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří.

„Ráno vstanu s manželkou v půl sedmé, když jde ona do práce, vyvenčím psa a kolem osmé už u toho sedím a píšu do té doby, než se ona zase vrátí domů. Jen v poledne se trochu najím, jdu znovu se psem, někdy, když dávají v televizi na Eurosportu nějaký tenis, tak si to pustím a kouknu se, jak to Agassi hraje. Ale pokud bych měl mluvit o čase stráveném u počítače, tak to dělá minimálně šest hodin čistého času denně,“ uvedl před lety v rozhovoru.

„Živím se psaním a obecně si myslím, že psaní je profese. Každý se narodí s určitým talentem, někdo dovede opravovat auta, jiný je fachman přes vodovod. Na někom odmalička poznáte, že umí druhé zaujmout vypravěčstvím. A pokud se naučí svá vyprávění přenést na papír tak, aby si podržela švih, může se stát spisovatelem, třeba i profesionálním. Talent je pouze nutný základ. Musí se nalézt ten spisovatelský klíč, zvládnout řemeslo,“ tvrdí autor.

„Po osmdesátém devátém jsem začal psát recenze na rockové kapely a věnoval se normální kulturní žurnalistice, nejdřív pro Gramorevue, která brzy zanikla, potom pro Rock & pop a trochu jsem psal do Lidovek. Brzy mi začalo vadit, že k tomu, abych něco napsal, musel někdo jiný hrát a zpívat. Už mě otravovalo psát pořád dokola, že hraje basovka, sólovka a taky bicí hrajou...“ popsal svou novinářskou zkušenost.

V rozhovoru rozebral také téma středního věku u mužských. „Ti, co zůstávají zajímaví, jsou takoví proto, že je v nich něco z těch kluků, kterými byli, když lítali kolem baráku za balónem. Je tragické, když se muž začne zaobírat vlastní důležitostí a tím, že má práci, která je tím prvním a posledním na světě. Když ztratí nadhled, je ztracený. Zatímco jiným Bůh požehnal: Ještě v šedesáti se dovedou chechtat sami sobě.“