Poezie je mrtvá. Tak někomu darujte básníky

- Novinka - 17. 02. 21

Poezie je mrtvá, říká rád Luděk Navara. Ale ani to básníky neodradí od toho, aby dál psali. Třeba o tom, že peníze nepřišly.  

Básníci žijí. Asi nikdy nepřestanou psát. Možná i proto, že poezie je mrtvá. 

Větrné mlýny 
Karel Škrabal - Nikoho nečekám
Dalibor Maňas - Tynošita
Více ZDE

Poezie přitom třeba jen zlidověla, má moderní slam, autorská čtení jako společenskou událost. Má celý internet a nekonečné blogy.  

Kdyby všem básníkům naráz vyšly sbírky, sborníky, nebo manifesty, utrhla by se s poezií lavina. Smetla by i zkušené skialpinisty. Poezii se spíš přinášejí oběti. 

Ne každý básník oficiálně publikuje, vydává své verše ve sbírce. Někdy se rád drží stranou. A nechává promlouvat verše a ty, co je čtou. 

Průměrný básník sem tam publikuje, ale zase mu třeba tak nevoní autorská čtení. Nebo je naopak na těch čteních tak aktivní, že vlastně nic vydávat nepotřebuje, protože pořád všude básně přednáší. 

Rád básník básně recituje? Když mu to jde. Když to umí. Když si najde tu svou polohu. Když se mu do toho chce. 

Maňas se Škrabalem pamatují časy, kdy mluvená poezie vstoupila do rockových klubů. Rozkročila se. K recitaci se přidaly bicí.   

Za poezii je dnes označováno téměř všechno – to, když se dílo podaří.    

Karel Škrabal je – co se týče vydaných sbírek – zavedená značka. Básník se svým gustem a stylem. Dalibor Maňas přichází s prvotinou, doposud publikoval časosběrné celky v devíti číslech Almanachu Vítrholc, nebo na Nedělní chvilce poezie.cz, ty novější ve Tvaru a na webu Polí5. 

První Nikoho nečeká. Druhý Tynošita. 

Loading...