Podcast MAČ 2020: Jan Štolba a Levente Csender

- Podcast MAČ 2020 - 12. 01. 21

Jan Štolba se narodil v roce 1957 v Praze. Prošel řadou zaměstnání. Dlouhodobě pobýval ve Spojených státech amerických a v Austrálii. Píše poezii a prózu, věnuje se literární kritice, hraje na saxofon – například to byl Originální pražský synkopický orchestr, Krásné nové stroje a Mozart K., dnes Jan Štolba Quartet, Polydor sextet a Visit of Music. Laureát Ceny F. X. Šaldy pro rok 2007. 

Svou poezii publikoval v knihách Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2003) a Hřebeny (2007), jako prozaik se představil knihami Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a Nezastavitelný den (2019), jako literární kritik pak své texty otiskl ve svazcích Nedopadající džbán (2007) a Lomcování slovy (2011). Jeho nejnovější próza je podle anotace „filosoficko-erotickou groteskou z filmově-sportovního prostředí“. 

V letech 1988–1990 žil s vystěhovaleckým pasem v New Yorku. Od poloviny devadesátých let pobývá střídavě v Praze a v Austrálii.  

V podcastu MAČ 2020 hovoří například o tom, jaké je to hodnotit poezii. “Jak se hodnotí poezie? Já si myslím, že v současné době to jde těžko, protože kritéria se do značné míry rozpadla, a navíc nejsou jednotná do té míry, že by se na nich shodlo více lidí, že by byla trochu obecnější. Poezie je enigmatická nebo spontánní, básníci příliš nevysvětlují, jdou po okamžicích a obrazech, které nemusejí být jasné a čtenář neví, zda jde o autentický projev nebo je to, jak říkám já všecko lítá, co peří má.” 

Levente Csender 

Rumunský básník se narodil v roce 1977 v Sedmihradsku, ale od čtrnácti let žije v Budapešti. Na Katolické univerzitě Pétera Pázmánye vystudoval komunikaci a maďarský jazyk a literaturu. Vydal sbírku Szűnőföldem (Moje zanikající/rodná země, 2006), která je podle jednoho z kritiků: „… jedinou dlouhou větou: o přesídlení z vesnice do města, z agrární chudoby do postindustriální bídy, z rolnické životní formy do lumpen stylu, z menšiny do velkého zatraceného nic.“ 

V jiné knize, Fordított zuhanás (Obrácené padání, 2010), pojednává změny režimu po pádu železné opony v Maďarsku a Rumunsku a dvě následující dekády. Pokládá si zde otázku, nakolik může být člověk v postkomunistických zemích opravdu svobodný. 

Příběhy z povídkové knihy Egyszer majd el kell mondani (Jednou to bude třeba říct, 2015) zasadil do období od osmdesátých let minulého století v Rumunsku po desátá léta nového tisíciletí v Budapešti. 

Naposledy vydal svazek  ohádek A különleges Meditittimó kalandjai (Dobrodružství speciálního Meditittima, 2019), předlohou titulní postavy je tu autorův desetiletý autistický syn a knížka krom jiného může sloužit jako svébytný průvodce po světě autistů, vyšla s ilustracemi autorovy manželky Enikő Szalontai. 

Loading...