Petra Hůlová: …ženy je také potřeba naučit nelpět na své zevnějšku…

- MAČ 2019 - 24. 06. 19

Výraznou tváří tuzemské literární scény na letošním MAČi je Petra Hůlová. Narodila se v roce 1979 v Praze, absolvovala kulturologii a mongolistiku na pražské FF UK. Publicistika o ní píše jako o autorce bestsellerů. Debutovala románem Paměť mojí babičce (2003), za který získala Magnesii literu (objev roku). S novelou Umělohmotný třípokoj (2006) uspěla v Ceně Jiřího Ortena, román Stanice Tajga (2008) jí vynesl Cenu Josefa Škvoreckého a přicházely další ceny.

Věnuje se také divadlu, věnuje se publicistice (Respekt, Radio Wawe), zapojila se do provozování kavárny, překládá, „přepíná“ se z role matky do postavy spisovatelky. „Vždycky mi přišlo trapný psát o sobě, vždycky sem od toho co nejvíc zdrhala. Myslím, že často autoři začínaj tak, že prostě píšou o sobě a pak se od toho oprošťujou. U mě je to opačnej proces,“ přiznala na MAČi v roce 2013.

Naposledy vydala román Zlodějka mýho táty. „"Koukej, to je ona," a macecha měla jako máma černý brejle, jen ještě větší, a za jednu ruku držela tlustýho Frantu, mýho budoucího nevlastního bratra, a za druhou ukňouranou Martu, moji budoucí nevlastní sestru, a máma řekla, že macecha vypadá jak násada od smetáku, a oba jsme se smáli hnusný zlodějce mýho táty. Máma říkala, že za tu zlodějskost může fotrova krize středního věku a že v jiný době by mu to neprošlo,“ napsala v příběhu kluka, který se nevyrovnal s rozpadem své rodiny.

„Proč píšu? Nic jinýho mě vlastně nebaví, moc nic jinýho taky neumím. Asi by se dalo žít nějak jinak, možná by to vlastně bylo i jednodušší. Nějak to má veliký pro mě... charisma je blbej výraz, ale když prostě já sedim a přemejšlim si o věcech a nějak je zpracovávám literárně, tak to sou jedny z nejlepších momentů, který sem schopná zažít. Takže to je pro mě potěšení. I když někdy je to těžký. Nebo dycky,“ rozebrala v debatě po svém autorském čtení v Brně.

Naposledy autorka sklízela chválu i kritiku za svůj román Stručné dějiny Hnutí. „…ženy je také potřeba naučit nelpět na své zevnějšku stejně jako tomu, aby nebyly přitahovány k mužům na základě pofidérních věcí jako postavení a peníze,“ přečte si mimo jiné její čtenář. „Obnažené ženské tělo prodává v reklamě cokoli od jogurtů přes pneumatiky po pomazánky…“

„Svoji knížku jsem napsala ještě před touto kampaní, ale není to určitě náhoda, protože něco takového viselo ve vzduchu a tímto genderovým směrem byla obrácená obecná ocitlivost a pozornost,“ vysvětlila spisovatelka v pořadu ArtCafe na Českém rozhlase v souvislosti s kampaní MeToo.

„Já věřím, že idealismus má smysl. Na začátku každé změny je právě ideál. V dnešním světě patří větší moc obecně mužům a emancipačnímu hnutí jde o zvýšení podílu moci žen. Já se ale ptám, jestli někdy v dějinách někdo někomu svou moc postoupil dobrovolně, jestli je vůbec možné, aby se něco takového uskutečnilo bez faktického nebo symbolického násilí. To mě zajímá.“

Loading...