Paweł Sołtys: Psaní je pochybností v každé větě. Utrpením

- Polsko od moře k moři 16 - 04. 04. 19

Polský hudebník a prozaik Paweł Sołtys se narodil v roce 1978 ve Varšavě. Zpívá, píše texty a hudbu a pod pseudonymem Pablopavo vydal více než desítku alb. Je také držitelem ocenění „Paszport Polityki“ v kategorii populární hudby za rok 2014.

Studoval rusistiku, avšak obor nedokončil. Jeho povídky vycházely v literárních časopisech Lampa, Rita Baum a Studium. Jeho prozaický debut Mikrotyki získal Literární cenu Marka Nowakowského a nominace na tři další prestižní ocenění (Paszporty Polityki, Nagroda Literacka Gdynia, „Nike”). „Jsou to nesmírně zhuštěné povídky, ozdobené tak obrovským množstvím opojných paralel a metafor, že je člověk musí číst velmi ostražitě a ukájet se při tom Sołtysovou bohatou jazykovou obrazotvorností,“ napsal o díle Krzysztof Varga.

Za svůj život Sołtys odehrál asi tisíc koncertů, za jeden rok jich přitom zvládl i sto dvacet. První povídku napsal a publikoval ještě dříve, než poprvé zpíval ve studiu. „Bez tvorby českých autorů Hrabala, Škvoreckého anebo Třešňáka bych svou knihu ani nenapsal. Naše literatura takový literární druh, takovou tvorbu nemá,“ poznamenal na Měsíci autorského čtení.

Autor se netají tím, že čile odposlouchává rozhovory v tramvajích, pozoruje sousedy. Navíc hrozně rád experimentuje. „Není to přesně jen ona úroveň talentu. Poezie je pro mě něco, co se brání hudbě. Stačí jí jen kus papíru. Nesnažím se být básníkem. Moje texty musejí pracovat se zvukem. Proto odmítám publikovat své texty, které byly napsány jako písně. Nepředstírám tedy, že jsem něčím, čím nejsem.“

Na autora dosedá také plynutí času. „Nedávno jsem si odkroutil čtyřicítku a přiznávám, že to vnímání času mě hodně fascinuje. Samozřejmě si z toho můžete dělat legraci, protože čím se 39letý liší od 40letého? Nicméně: když jsem byl mladý, 40letí byli v mých očích vážní pánové s kufříkem na prahu stáří. A dnes? Jsou rozkročeni mezi mládím a zralostí… Je to o to divnější, že jsem se vždycky cítil zralejší než moji vrstevníci, protože jsem měl mnoho starších přátel, které jsem musel neustále dohánět,“ poznamenal.

Hudebník přistupuje ke psaní velmi vážně. „Psaní je možná ta nejvážnější věc na světě. Proto míváte ten dojem, že se něco děje špatně, pokud neplynete s myšlenkou knihy, která má být napsána. Psaní je pochybností v každé větě. Utrpením. Ale ve mně je něco, co mě nutí sedět na takovém trestním zákoníku. Je to pro mě záhada.“

Loading...